Recenze: Dukla 61 - má zfilmovaná důlní tragédie šanci stát se nejen televizní událostí sezony?

Jen pár týdnů po zdařilém (a taktéž dvojdílném) televizním filmu Metanol (2018) se na obrazovkách promítal další snímek, který by snesl "majestát" kina. První část Dukly 61 divákům představila na osudu havířovské rodiny Šlachtových těžkosti a radosti důlních horníků. Petrovi (Oskar Hes) je osmnáct, svou dívku Janu (Antonie Formanová) přivedl do jiného stavu. A co teď? Havíři jsou elita a tak se rozhodne hodit školu za hlavu a fárat. Otec (Marek Taclík) a matka (Martha Issová) s tím ale dvakrát nesouhlasí. Petr si ale postaví hlavu, chce budoucí rodinu zaopatřit a tak nakonec vstoupí do hlubin "jámy lvové". Vedle toho probíhají na pozadí Havířova roku 1961 menší či větší dramata uvnitř rodin i těžební společnosti.

Ondříčkovi se opět podařilo stvořit uvěřitelnou dobovku, kde retro neopájí, ale dotváří autenticitu a sekunduje hlavním aktérům. Co se z popisu první části zdálo jako jedna velká nuda a příprava na finále v druhém dílu, věnovaném důlnímu neštěstí, se proměnilo v dobře odsýpající film plný uvěřitelných dialogů, zajímavých vedlejších postaviček (Tomáš Bambušek, Robert Mikluš) a mikro epizod, kterých by snad člověk nakonec ocenil víc; v ještě delší stopáži, případně seriálové verzi. Známí herci z Prahy se střetávají s moravskými kolegy a ve výsledku to skvěle funguje. Ačkoliv někteří se zase posmívají havířovskému žargonu, který nejde do úst zbytku "republiky", já jsem to většině protagonistů věřil a neodvádělo to mou pozornost. A překvapivě i Jiří Langmajer v roli komunistického předáka nepůsobil trapně nebo přehnaně komicky.

Největší přednosti filmu? Vyobrazení údělu horníka a jeho rodiny, matky v domácnosti. Taclíkův Šlachta není pouhým tvrďákem z hlubin, ale mužem emocí a citů, který pláče nad smrtí kolegy-kamaráda. Issová jako matka, co to z domova pevnou rukou vede, se překonává a nechává zapomenout své civilnější předchozí role. V úvodu a závěru první části nechybí krátké vzpomínky několika pamětníků, které do filmu Ondříček napasoval tak, že tam sednou jako zadnice na hrnec. V ten moment člověku dojde, jak těžké to na dole bylo a co si pamětníci tragédie (bude o ní druhá část filmu) vytrpěli.

O hudební podkres (kombinace elektroniky a smyčců) se postarala Beata Hlavenková (Rodina je základ státu), jejíž hlavní motiv skvěle doplňuje dění a emoce na scéně. Scénář si důmyslně pokrává se slangem, který i mnozí z "nás Pražáků" dobře znají, ale díky Dukle 61 se dozvídáme, kde vlastně vznikl a vládl. Dalo by se říct, že si David Ondříček skvěle poradil se subkulturním podhoubím a tématem, které leží kdesi zaprášeno uhelným mourem. Havíře a jejich příběhy vyobrazil civilně, uvěřitelně, se vší závažností i obyčejnými problémy, které musela tahle dělnická "elita národa" snášet. Snad se podaří druhou částí na "jedničku" navázat a nezůstane pachuť jako v případě solidně našláplého Metanolu, jehož šablonovité finále mě osobně poněkud zamrzelo.

Hodnocení 1. části: 80%