Dnes v televizi: Paříž 15:17 - Clint Eastwood a teroristé ve vlaku

Nuže. Drama Paříž 15:17 se nepovedlo. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Tajemná řeka nebo Dopisy z Iwo Jimy, Gran Torino či Nesmiřitelní (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo) mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.

Stojí za tím zejména odvážné a společensky přínosné rozhodnutí do hlavních rolí obsadit nejen lecjaké neherce, ale přímo ty konkrétní neherce, kterým se události, jež snímek zobrazuje, udály. Tedy tři mladé Američany, kteří před pár lety ve vlaku do Paříže sami zastavili ozbrojeného útočníka před pravděpodobným vystřílením vlaku. Právě o jejich životech a rozhodnutích snímek vypráví. A je to záslužné, ale zároveň se na to nekouká moc dobře.

Všeobecně proti nehercům ve filmu nemám vůbec nic. Koneckonců, podívejme se třeba na nedávný The Florida Project, kde neherci naprosto excelovali. Ale ti Clintovi neherci zrovna hrát opravdu moc neumí a nejenže je často až bolestivě je na plátně sledovat, ale ještě jejich obsazení zřejmě vedlo k podivnému rozhodnutí dát podobně špatně hrající jedince i do dalších rolí ve filmu. Jak to myslím? Možná šlo o to, aby zkušení herci nevytvářeli přílišný kontrast s hlavními hrdiny. Takže v dětských rolích například uvidíme na americký film až nevídaně špatně hrající děti. Je mi nesmírně nepříjemné psát něco podobného o dětech, ale jejich výkony byly fakt hodně nepovedené. Ale ony za to nemůžou. Že se ztrapňují svým brutálním neherectvím před kamerou, za to můžou dospělí, kteří je tam dosadili.

Zajímavé je, že herecky nejhůře dopadly jindy a jinde dobře hrající herečky Judy Greer (Ant-Man) a Jenna Fischer (Kancl) v rolích matek. Jakoby je Clint ani pořádně nerežíroval. Přitom nějaké režijní vedení tam vidět je. A Clintův rukopis se ve filmu nezapře. Ale bohužel jen v jedné scéně, která přijde až na konci. Poté, co jsme byli nuceni cca 80 minut sledovat urputnou nudu, nás režisér konečně odmění jedním pěkně natočeným a celkem dobře zahraným akčním momentem ve vlaku. Bez něj by to celé skoro nešlo přežít.

To, co nepodělají neherci, pak stoprocentně zabije scénář. Tedy, scénář. To je pro tu sbírku náhodně působících, křečovitě pronášených nezajímavých vět velký eufemismus. Debutantka Dorothy Blyskal se s ním vážně chlubit nemůže. Jediné, co by jí omlouvalo, je kdyby ty dialogy nebyly její, ale výsledkem improvizace nervózních a herecky a kreativně málo talentovaných neherců v "rolích" vojáků Aleka Skarlatose a Spencera Stona, a studenta Anthonyho Sadlera. Kamarádů z dětství, kteří se v dospělosti vydají na společnou dovolenou. Skoro celý snímek působí jako nedobře sestříhané video z dovolené vašich kamarádů ze základky, které vidíte na srazu školy po 20 letech a nemáte odvahu jim říct, že to hodinové video z jejich nezajímavě natočeného putování po Evropě vás už 59 minut hrozně nebaví. Protože akce ve vlaku trvala v realitě jen pár minut, většina filmu se věnuje životu hlavního tria před incidentem. A jejich životy bohužel nejsou zas tak zajímavé. Ale oproti nudě, co nás čeká v momentě, kdy se vydají na svou cestu po Evropě, doporučuji, ať si náležitě užíváte ty anekdotické zkazky z armádního tréninku, nebo spíš pokusu o něj, které jí předcházejí.

Někdy v půlce filmu jsem se rozhodla, že na Paříž 15:17 nebudu dál nahlížet jako na tradiční kinofilm, ale spíš jako na dokument (nebo pokus o mockumentary), a jako takový počin ho budu i hodnotit. A z tohoto hlediska oceňuji, že se Eastwood pokusil maximálně držet toho, jak vše proběhlo v realitě. Protože i momenty, které vypadají, že je musel vymyslet hollywoodský scénárista a že to je příliš "deus ex machina" na to, aby mohla situace v realitě takto proběhlo (spoiler: zbraň teroristy se zasekne v klíčovém momentě a převážně díky tomu ho Amíci, na které tou AK-47 míří, jsou schopni sundat a neumřít při tom), jsou natočeny pravdivě. Mimo hlavních hrdinů si sami sebe ve filmu hráli ještě tři další pasažéři vlaku, jejichž úloha při zastavování útočníka byla také významná. A scény ve vlaku se natáčely převážně opravdu v jedoucím TGV na stejné trase. A to je nakonec nejlepší na celém filmu. Ta zjevná snaha udělat co nejpodobnější a nejvěrnější rekonstrukci trestného činu. Film: 5. Žánr: 6. Koukatelnost: 3.

Co se mi na filmu nelíbilo? Hrozivé dialogy, nudné scény z cestování a to jak obsahově, tak vizuálně (za nejhorší momenty jednoznačně považuji scénu na lodi a v hospodě s německou servírkou, to je vrchol cringe-festu, který by snad takhle dobře nezrealizoval ani génius a král žánru cringe Ricky Gervais). Scény vedou odnikud nikam, herci v nich většinou strašně špatně hrají a k tomu pronášejí banality, které se těžko poslouchají. V podstatě všechno, co se neodehrává ve vlaku, je v nejlepším případě nudné, v horším vyloženě útrpné k sledování. A ve vlaku se odehrává jen asi pětina filmu.

Co se mi na filmu líbilo? Thomas Lennon v malé roli ředitele školy. Eastwoodovo odhodlání dát prostor realitě a přirozenosti. Což stálo i za rozhodnutím, aby neherci nechodili před natáčením na žádné lekce herectví a dialogy co nejvíce odpovídaly tomu, o čem a jak se postavy mezi sebou bavily. To má své výhody (dokumentární charakter) i nevýhody (špatně se na to kouká a ještě hůř se to poslouchá). Ale celkově jako režijní rozhodnutí to respektuji a oceňuji. Pekné byly scény ve vlaku, a zejména ta akční, která právě díky tomu, že se Eastwood tak zarputile držel reality, ukazuje, jak to probíhá, když se snažíte zneškodnit ozbrojeného člověka ochotného pro svojí ideu zabíjet či umřít. Protože sundat ho dalo třem Američanům, z nichž dva byli vyškolení armádou, velkou práci a došlo přitom na nejrůznější komplikace a zranění, což snímek názorně ukazuje. Líbila se mi scéna, kdy se Spencer snaží zachránit život postřelenému pacientovi. Ocenila jsem závěrečné napojení filmu na reálné tehdejší televizní záběry. V té chvíli, možná poprvé, člověk ucítí nějaké výraznější emoce a snad i díky tomu je pak schopen na film nahlížet jako na přínosné a kvalitní dílo. A musím ještě zmínit odvahu všech zúčastněných do toho jít, pustit film do kin a fakt, že to dělali zcela zjevně s těmi nejlepšími úmysly. Ale kdybych snímku dala vyšší hodnocení, lhala bych o svém prožitku přímo při jeho sledování.

Pro koho film je? Pro Američany? Patrioty? Pro všechny, které děsí uprchlíci? Pro milovníky vlaků? Bohužel nejde říct, že by film byl pro fanoušky režijního stylu Clinta Eastwooda, protože toho tam moc není. Paříž 15:17 je především pro ty, které zajímá nejen jak proběhl celý incident ve vlaku do Paříže, ale hlavně jaký život vedli jeho protagonisté předtím, jaké jsou to osobnosti, jako mají zájmy, a co si z toho odnesli. A oni rozhodně nejsou nesympatičtí. A je dobré vidět, že ne každý hrdina musí mít filmový "nesmírně zajímavý život či osobnost". To opravdu nemají. Na plátně jsou vidět normální kluci, co měli víceméně normální problémy, normální inteligenci a normální životy, a jejichž charaktery z mé zkušenosti tak nějak odpovídají průměrným Američanům v jejich věku. A je dobré ukázat, že i takoví lidé jsou schopni hrdinského činu, statečného rozhodnutí, a v důsledku toho i velké společenské prospěšnosti. A taky že Eastwood je pořád frajer.

Hodnocení: 46%