Recenze #2: Blade Runner 2049 - lidštější než lidské? Těžko.

Nejraději mám asi jako skoro každý scifi-fanda Blade Runner (1982) ve verzi Final Cut. Od jeho pokračování bych tedy logicky chtěla kvalitativně podobný zážitek. Ačkoliv mi dopředu mělo být jasné, že to nebude možné, tak fantastické ohlasy ze zahraničí mne naplnily tou trochou naděje, že opět v kině uvidím něco opravdu originálního a dechberoucího.

Protože to pro mne původní Blade Runner byl. Originální dechberoucí filmové dílo, které nejen svým příběhem, ale i hudbou a vizuálním zpracováním přinášelo něco, co mi přišlo (a stále přijde) neomšelé. Bohužel, v Blade Runner 2049 se tento pocit nedostavil snad ani na minutu. Nyní, druhý den od zhlédnutí, přemýšlím, které scény si nejvíc vybavuji: scénu s koníkem, kterou ale považuju za trochu kýčovou, a pak asi závěrečnou akci, ale to čistě kvůli té (hezké) akci. Nic duchovně obohacujícího na mne z toho filmu bohužel nedýchlo.

Příběh o tom, jak lovec replikantů Blade Runner K (Ryan Gosling) přijde v roce 2049 na tajemství z roku 2019, které má na jeho život významný dopad, nebyl špatný. Ale nebyl ničím uchvacující a skoro ani zajímavý nad rámec toho, že nadšený fanoušek jedničky čekal na reference, camea, podobné hudební motivy (škoda, že hudbu nedělal Jóhannsson), na rozvinuté linky, které původní film naznačil, a radoval se asi nejvíc z každého záběru, který mu toto nějak splnil.

Ale třeba to, co dokázala v několika záběrech možná i beze slov vykomunikovat v jedničce Sean Young, coby replikantka Rachael, zde z mého pohledu nedokázal nikdo. Ty emoce. A ad atmosféra? Ta tolik jinde zmiňovaná kvazi-sexuální scéna mi přišla jako jen malinko přepracovanější etuda na to samé téma z filmu Ona (2013). Sorry. To oslavované "tajemství" a twist v něm spočívající mi zase připadalo jak z vystříhaných scén z filmu Potomci lidí (2006), ostatně jako celá hlavní zápletka Blade Runnera 2049.

To, co film ale povznáší tak relativně vysoko nad průměr, je jednoznačně jeho vizuální stránka. Snímek skvěle vypadá, jeho vnitřní svět je propracovaný a zajímavý, byť nenabídne nic tak zajímavého nebo pestrého jako původní Blade Runner. Bohužel. Napadá mne, že tedy nejlépe bude fungovat Blade Runner 2049 pro někoho, kdo nikdy neviděl původní film, ale četl Dickovu povídku. Nebude tedy zklamán z toho, že jednotlivé postavy působí (ať lidi, tak replikatni) jako citově oploštělé různé verze toho samého robota. A ani mezi androidy, ani mezi lidmi není nikdo tak vizuálně či osobnostně zajímavý jako byl třeba JF Sebastian (a jeho svět) nebo replikantka Pris. Tady je prostě chladná krása, dokonalost nebo přinejlepším uniformní průměrnost, která, byť se jí dodá občasná slza kanoucí z oka, nedokáže odhalit a vykomunikovat žádný hlubší pocit, který by přenesla na diváka.

Harrison Ford řekl, že při čtení tohoto scénáře (výtvor kolektivu autorů včetně Hamptona Fanchera z původního Blade Runnera) ho ihned napadlo, že nic lepšího dlouho nečetl. Mno. Harrison Ford a marketing distribučního studia Blade Runnera 2049 u mne mají navíc vroubek za to, jak úmyslně mylně je film propagován jako snímek, ve kterém Gosling a Ford (kteří právě jako samostatná dvojice poskytli zatím nejvíc interview na promo šňůře) působí jako parťáci, nebo aspoň postavy, které se ve filmu budou vyskytovat aspoň podobně dlouhou dobu.

Chyba lávky, aneb: nasrat milý diváku. Ford se ve filmu poprvé objeví po 100 minutách z těch 160! A s Goslingem nejsou ve více než 4 scénách. V celém filmu myslím, že bude Fordův Deckard pod 15 minut, z toho tak 5 minut pod vodou, (takže na něj stejně neni vidět) a zbytek času sice významně hledí, podobně jako v původním filmu, ale narozdíl od originálu se tady kolem něho nedějou tak převratné věci.

Co se mi na filmu nelíbilo? Nenacházím v něm obsahově žádnou výraznou originalitu. A vizuál je sice moc pěkný, ale opět, není to něco, co by na mě působilo unikátně nebo nevídaně. Nemůžu se ubránit pocitu, že původní Blade Runner nabízel vizuálně rozmanitější a zajímavější (byť trikově bezpochyby daleko hůř provedenou, o tom žádná) budoucnost. Paradoxně rok 2049 tady místo zajímavé daleké budoucnosti vypadá místy trochu jako 2017 v nočním Detroitu a místy jako téměř současný Hongkong. Nic z filmu se mě emočně nijak nedotklo. Ani odhalené twisty, ani něčí smrt, nic. Plus vysvětlení některých situací (například: proč žije "nakažená vědkyně" v totální izolaci, ve světě, ve kterém jsou běžně dostupné life-like hologramy) mi přišlo vyloženě nedotažené.

Také se mi nelíbila jistá potenciální nekonsistence mezi krátkým předfilmem Blade Runner 2048 - Nowhere to Run, ve kterém nám Luke Scott ukázal nové replikanty jako totálně poslušné, a Blade Runnerem 2049, kde se skoro každý replikant choval podle úplně jiných pravidel a měl různou míru poslušnosti. Tu a tam mě zarazila úroveň dialogů, která byla konkrétně v jedné scéně snad jako z Hunger Games (plamenně řečnící jednooká vůdkyně revoluce). Pár věcí mi ve scénáři nedávalo smysl. Jo a Jared Leto, jak ho mám ráda, mne tu také zklamal. Snaha udělat z jeho Neandra Wallace děsivější osobu pomocí odstranění panenek skutečně nefungovala. Člověk u toho musel myslet na to, o kolik lépe v tomhle smyslu fungovalo třeba odstranění nosu Voldemortovi.

Jo, sorry, vnesla sem do Blade Runnera prvek z Harryho Pottera, je to tak. Leto se do role slepého tvůrce replikantů prý natolik vžil, že si nechal po dobu natáčení nasazené čočky, které mu údajně zcela zatemňovaly zrak, takže ho museli lidi po lokaci vodit a on se tak "lépe dostával do postavy". Otázkou, proč si ve světě, kde zrovna tenhle člověk vlastní manufakturu na replikanty, kteří jsou k nerozeznání od lidí, a jimž se téměř samy hojí rány, sám neumí zařídit nový zrak, asi není záhodno se zabývat.

Co se mi na filmu líbilo? Pokud nepočítám atmosféru nastavenou pěkně už od Black Outu Shinichirô Watanabeho, tak: kamera od 13x na Oscara nominovaného Rogera Deakinse (např. Sicario). Triky. Hudba v těch pár tónech, kdy si půjčovala Vangelise. Ford pod vodou. Gosling nad vodou. Vedlejší, ale dobrá a na kvalitu Blade Runnera odkazující role, které se chopil pirát z Kapitána Phillipse (2013). A jako vždycky a všude skvělá Robin Wright. Ta dokáže z jakékoliv své role vykřesat maximum a snad u ní jediné mnou cloumalo něco jako emoční odezva, byť trochu opožděně. Možná celý ten film byl test a výsledkem je, že replikant jsem já?

Pro koho film je? Soudě podle toho, že můj doprovod v kině, který neznal originál, byl "trochu zmatený", soudím, že to asi není snímek primárně pro ty, kteří neznají obsah prvního filmu nebo povídky. Rozhodně to ale je film pro všechny fanoušky prvního Blade Runnera, čistě třebas proto, že je zajímavé se do toho světa znova podívat a na pár okamžiků se potěšit několika známými atributy, tóny či tvářemi. Film je také pro fanoušky Ryana Goslinga, přeci jen je to pěknej kluk a na plátně je 160 minut, takže to se jeho fanklub rozhodně potetelí. Při dněšních cenách lístků do kina to vychází zhruba korunu na minutu Ryana na plátně. A to mi přijde, že se vyplatí. Určitě se u něj bude bavit každý milovník scifi.

No ale film je také pro ty, kteří si chtějí zafilozofovat na téma "co to znamená být člověk" a "jestli je humanita opravdu něco, za co je hodno bojovat" a "kde je hranice zotročování" a "co je to vlastně ta duše". Ale těm bych ráda řekla: tohle všechno už ste mohli prodebatovat u prvního filmu.

Hodnocení: 77%

PS.: Teď mi došlo, že tu sexy scénu udělali dřív (a lépe) nejen ve filmu Ona, ale i duo Swayze/Goldberg ve filmu Duch (1990). Sorry all.

PS2.: Více emocí ve mne Gosling vzbudil v tomto klipu ze Saturday Night Live.