Retro TV recenze: Black Mirror - Twilight Zone pro dnešního diváka

Na televizní seriály skoro nekoukám, protože málokterý z nich je natolik dobrý, aby mi stálo za to investovat do něj desítky hodin času. Je to poměrné logické, protože televizní seriály samozřejmě nemají takové rozpočty jako filmy, tudíž si prostě nemůžou dovolit srovnatelně drahé triky, herce nebo hudební skladatele. A navíc těm hercům a skladatelům zaplatit za desítky hodiny materiálu místo za dvě hodiny...

Britský seriál "Black Mirror" má tu výhodu, že jde o oddělené příběhy (většinou o délce necelé hodiny), které nejsou nijak spojeny dějem, postavami, a dokonce ani světem, ve kterém se odehrávají.

Většina epizod se totiž odehrává buď v budoucnosti (pokaždé v jiné), nebo aspoň v alternativní současnosti, ve které je jistá drobnost (nebo drobnosti) jinak, než v reálném současném světě. Například mají lidé trochu víc rádi reality show, nebo je trochu pokročilejší technika miniaturních videokamer. Většinou to není nic radikálního a nic, co by vyžadovalo nějaké superdrahé vizuální efekty.

Kdybychom byli v USA, tak bych prostě napsal, že "Black Mirror" je "Twilight Zone pro dnešního diváka", ale vy pravděpodobně původní "Twilight Zone" neznáte, takže musím košatěji:

Epizody "Black Mirror" jsou většinou o tom, jak zásadně se může společnost změnit na základě nějakého vynálezu nebo jedné významné události. A v podání tvůrců tohoto seriálu je to většinou změna k horšímu, bez ohledu na to, jak přínosný se mohl ten vynález původně zdát. Nebo to vlastně nejsou změny k horšímu, a jenom nám to dnes tak připadá, protože jsme příliš málo emocionálně / společensky flexibilní? Takové otázky si "Black Mirror" klade.

Jak už jsem psal, jednotlivé epizody jsou na sobě zcela nezávislé a také mají odlišnou atmosféru. Většinou jsou ale značně černohumorové / depresivní (v závislosti na tom, kde zrovna vy máte hranici mezi černým humorem a depresí), podobně jako třeba Brazil Terryho Gilliama.

Největším trumfem seriálu jsou bezesporu jeho scénáře, které se velmi snaží, aby po nastínění základní "sci-fi" premisy byly extrémně realistické a pokládají si přesně ty otázky, které si marně kladu u debilních sci-fi filmů.

Při Hunger Games, Divergenci, Dárci, Maze Runnerovi nebo Vyměřeném času jsem si pořád říkal "To je ale zajímavá futuristická společnost. Jak v ní asi funguje X nebo Y, proč to tak funguje a co to dělá s lidmi?" A nedozvěděl jsem se to, protože se místo toho utíkalo, střílelo a vybuchovalo.

Naopak "Black Mirror" si klade přesně ty otázky, které mě v takové situaci zajímají, a také si na ně zajímavě odpovídá. Většinou bez jakýchkoliv akčních scén.

Nutno ještě podotknout, že málokdy je "výchozí situace" řečena naplno, a musíme ji v průběhu úvodních minut "vypátrat" sami z náznaků toho, jak se život a chování postav liší od našich životů a chování. Tudíž musíme dávat pozor na každý náznak a soustředit se na každou vteřinu (což je opět něco trochu jiného, než je u TV seriálů zvykem).

Jsem si jist, že kdyby dnes žili a byli schopni tvorby Ray Bradbury nebo Stanisław Lem, psali by takovéhle televizní scénáře.

Aby to všechno fungovalo, musí ale seriál mít i kvalitní herecké výkony, režii, hudbu a všechny tyhle věci. To všechno má "Black Mirror" v míře vrchovaté a je to až k neuvěření, protože na různých epizodách pracovali různí lidé.

Hodnocení: 90%

P.S: Úplně první epizoda ("The National Anthem") je konceptuálně dost jiná, než všechny ostatní (odehrává se v současnosti a neobsahuje žádný náznak sci-fi). Takže pokud chcete "typický Black Mirror" poznat, začněte raději od jiné epizody (od libovolné jiné, na pořadí vůbec nezáleží).

P.P.S: Tato "recenze" je psána na základě prvních dvou sezón seriálu.

P.P.P.S: Mnohé epizody obsahují ještě různá hořká "post scriptum" při závěrečných titulcích, takže je nevypínejte předčasně.

P.P.P.P.S: Abych rovnou zodpověděl vaše následující dotazy: Ano, viděl jsem pilot "Stranger Things" a ne, nemám moc chuť dívat se na další díly. Je to kopie starých Spielbergových filmů, která není tak dobrá jako staré Spielbergovy filmy.