Bohdalka se lepí na paty!

Zjistil jsem, že neuvěřitelná řada lidí se jí docela obyčejně bojí. Fakt, že jo! A taky se musím přiznat, že mě děsně baví tyhle tragikomické situace sledovat. Pokud je Jiřina Bohdalová blízko těchto „hrdinů“, dotyční očima čistí spáry na podlaze, jakoby tu vůbec, ale vůbec nebyli. Jakmile ale jen trochu poodejde a dá se s někým do řeči, promění se jim dosud pevně sevřená ústa v nezastavitelnou šlejfírnu, nespustí z ní oko a pomlouvají a drbou nebo drbou a pomlouvají.

Je v tom cítit respekt, strach a určitá malost. Respekt je určitě na místě, vždyť Jiřina Bohdalová je skutečně Paní herečka. Strach (tedy kromě Jirky Stracha, samozřejmě) obecně považuji v životě za zbytnou komoditu, byť – přiznávám – často také pochopitelnou a snad i omluvitelnou. Nicméně malost představuje zcela jednoznačně problém dotyčných a nikoliv její.

Nerozumím tomu, ale je fakt, že spousta lidí se silných žen prostě bojí. Ostatně paní režisérka Chytilová, svého času Ester Krumbachová a další by taky mohly vyprávět. Co mě ale mrzí mnohem víc, že podobně vyhýbavým způsobem k ní přistupují i režiséři.

Dílem je to způsobeno tím, že každý režisér ze všeho nejradši točí se svými vrstveníky a kamarády. Dílem je to vina nejrůznějších zaručených historek, pravd i polopravd, kterých je showbyznys vždycky plný a které obraz každé hvězdy deformují do nejpodivnějších mýtů a legend. A dílem je to vina malé odvahy tvůrců dávat si ty nejvyšší cíle a točit s těmi nejlepšími. Ti nejlepší mají totiž nejen ohromnou spoustu zkušeností, ale také nějaký – zpravidla – silný názor, což nejistý či ješitný režisér nemůže potřebovat.

A teď z druhé strany, protože jsem měl to štěstí se s Jiřinou Bohdalovou potkat i při práci. Je mimořádně náročná. Ke druhým, ale i k sobě! Je neuvěřitelně otevřená. Nebere si servítky a dokáže jít okamžitě k meritu věci, což není v kraji zvykem. Ale také dovede velmi nezištně pochválit, když se jí něco líbí, což se u nás v posledních letech nějak úplně přestalo nosit.

Ale pak je tam ještě něco, co není asi až tak zjevné, ale co tam přesto cítím – obrovský závazek ke svému jménu, bytostná neochota udělat vlastní chybou radost průměrným, podprůměrným či těm jenom obyčejně nepřejícím. A také jistá špetka nostalgie a smutku, že všichni ti Fričové, Kachyňové, Procházkové, Poláci, Hofmanové a další, se kterými točila ty báječné filmy a seriály, už jsou pryč a málokdo z jejich nástupců se jim může či alespoň chce rovnat.

Pokud bych proto měl v danou chvíli Jiřině Bohdalové něco přát, pak schopné, nezamindrákované a odvážné scenáristy, režiséry a producenty. Zkušeností má jako skutečná legenda, energií mi připomíná padesátnici v rozpuku a chuť dokázat něco velkého z ní prýští jako ze začátečnice. No řekněte, co víc si přát?