Sněhurka nebyla první disneyovskou princeznou. Zapomnělo se na hrdinku s gumovýma rukama

Disney však s více než 80minutovým vyprávěním zaznamenal obrovský úspěch, a nejen díky dodnes podmanivé kreslené animaci se ze snímku stal etalon animovaných pohádek, jenž pomohl Disneyho studio profilovat jako ambiciózní společnost, schopnou dělat něco víc než „jen“ několikaminutová dobrodružství točící se kolem Myšáka Mickeyho.

Sněhurka však nebyla úplně první disneyovskou princeznou, díky níž studio dokázalo prezentovat i dospělejší a realističtější dobrodružství než trampoty infantilních zvířátek s natahovacími těly. Princezně, které zlá macecha závidí mladistvou krásu, a tak se ji pokusí otrávit, totiž vydláždila cestu dnes trochu zapomenutá Persefona.

Z řeckého mýtu o této dceři Dia a Démétér, kterou Zeus zaslíbil svému bratrovi Hádovi, s čímž však Démétér nesouhlasila a snažila se s milovanou ratolestí opět shledat, vycházel i krátký Disneyho animák The Goddess of Spring (tedy Bohyně jara) z roku 1934. V něm sledujeme Persefonu žijící v nádherné zahradě věčného jara. Bůh podsvětí Pluto (variace na Háda) ji však odvede a učiní z ní svou královnu. Dívka se však z tohoto titulu vůbec neraduje a Zemi zachvátí krutá zima. Pluto chce svou vyvolenou vidět šťastnou, a tak s ní uzavře dohodu – dívka může polovinu roku strávit na zemském povrchu a druhou polovinu pod ním, v podsvětí. Tato domluva se následně stane základem střídání čtyř ročních období.

V čem byl ale devítiminutový, vizuálně podmanivý příběh tak zásadní? Šlo totiž o první dílo, v němž si Disneyho kreslíři naplno procvičili animaci realisticky vypadajícího člověka. Do té doby se totiž soustředili na zvířata či všelijaké příšerky, s nimiž dokázali pracovat výborně; zkušenosti s opravdovými osobami však na takové úrovni nebyly.

The Goddess of Spring vypadá oproti Sněhurce výrazně hůře (a především gumové ruce dnes působí trochu děsivě), ačkoli mezi oběma produkcemi je pouze tříletý rozdíl – i na tom je vidět, jak velkou cestu Disney se svým týmem za krátkou dobu ušel. Právě Persefona však vydláždila cestu k tomu, aby se Sněhurka a sedm trpaslíků nedlouho poté na chvíli stala nejvýdělečnějším zvukovým filmem všech dob. A jelikož je Persefona dcerou boha Dia, lze ji svým způsobem také považovat za princeznu, vždyť její příběhový oblouk kopíruje vzorce známé z mnoha pozdějších disneyovských pohádek. A jistě také není náhodou, že Persefonina tvář nápadně připomíná vzezření Disneyho Popelky z roku 1950.

Průkopnické např. bylo vytvoření modelu pro tuto postavu, snímající ji ze všech myslitelných úhlů. Díky tomu animátoři dosáhli jejího konzistentního obrazu napříč celým filmem. Dnes jde o naprostý standard, před 90 lety to však samozřejmostí rozhodně nebylo. Sám Walt Disney ale s výsledkem příliš spokojen nebyl. Především zmíněné pohyby rukou jej (stejně jako leckoho dalšího) spíše strašily. Polovičatý výsledek jej však o to více utvrdil v tom, že je potřeba ještě na lecčem zapracovat – a úspěch Sněhurky následně ukázal, že šlo o správný směr.

Sněhurku i Popelku můžete pochopitelně vidět na platformě Disney+, The Goddess of Spring se na české verzi této služby bohužel nenachází. Podívejte se však náš žebříček nejlepších animovaných snímků, které na ní najdete.

Zdroje: Collider, Wikipedia