Blázni a exhibicionisté před kamerou? Nikoliv, Cinematerapie

Blázni a exhibicionisté před kamerou? Nikoliv, Cinematerapie
blazni-a-exhibicioniste-pred-kamerou-nikoliv-cinematerapie-1
"Experiment s otevřeným koncem, o kterém nikdo netušil, jak dopadne," tak popisuje svůj nejnovější projekt režisér Ivan Vojnár, který se sice prosadil uměleckými snímky Cesta pustým lesem a Lesní chodci, loni ovšem uvedl do kin film zcela jiného ražení. Ženy mého muže se Zdenou Studenkovou a Martinem Stropnickým v hlavních rolích vyprávěly o vyprázdněných osobních životech mediálních celebrit. Demaskovat fungování mediální světa se pokouší i Vojnárova novinka Cinematerapie, která se podle tvůrců pohybuje na pomezí hraného filmu, dokumentu a reality show.
Jen samí týraní blázni?
"Bez sebemenší senzacechtivosti , podbízení nebo naopak povyšování vznikl portrét jedenácti zcela různých lidí, kteří k sobě během natáčení našli společnou cestu, a jejichž osudy vypovídají i mnohé o dějinném pozadí," praví se v tiskových materiálech k filmu. A kdo tvoří onu pomyslnou fotbalovou jedenáctku?
Slovenská barmanka Alena Ambrožová (ročník 1942) se se svým mužem seznámila za zvláštních okolností a za ještě podivnějších o něj přišla, to mezi tím ale nazývá "krásným manželstvím".
Urostlý motorkář Pavel Chrudimský (1970) prožil hodně drsné dětství, otec surově mlátil jeho i matku, posléze musel čelit následkům vážného úrazu na motorce. Ze všeho se dokázal dostat díky své pevné vůli vykřesat. Momentálně staví dům a - zjišťuje, že na všechno pevná vůle nestačí.
blazni-a-exhibicioniste-pred-kamerou-nikoliv-cinematerapie-2
Osoba jménem Ingrid Gallasová (1956) se nikdy nenarodila. Po tom všem ale, co prožila, se nemůžete divit, že hledala nové jméno, se kterým by začala nový život: Jejího manžela totiž podle pravomocného rozsudku zavraždil její bratr.
Jméno si změnila i Olivie Žižková (1975), zpěvačka, herečka a modelka se silnou matematickou dysfunkcí, kterou před smrtí údajně zachránily písničky Darinky Rolincové. V dětství trpěla pod knutou matky a otčíma, první manžel ji bil, dnes je přesvědčená o tom, že podle jejího životního příběhu by vznikl film, který by dostal devět Oscarů.
Tomáš Choura (1975) se nazývá telátkem z hor. Věčně se bál toho, co si o něm budou myslet druzí, až se rozhodl tomuto strachu postavit čelem a jednou pro vždy. Je otázkou, jak moc se to projeví po boku extravagantní a nestydlivé Olivie, která ho začne nazývat svým bráškou.
Dětský outsider vystavený šikaně a posměchu, takový byl Josef Polášek (1983). Dnes ho sice zdobí bezpočet aktivit, s úspěchem se účastní nejrůznějších televizních soutěží, ale pořád není vnitřně spokojený. Chybí mu někdo, koho by miloval a kdo by jeho lásku opětoval. První osudové setkání, ke kterému se stále upíná, jakoby by bylo spíš snem a touhou, než skutečně prožitou realitou.
V bytě o jedné místnosti zahlceném nejrůznějšími obskurnostmi žije Milan Seidler (1933), člověk, který miluje psy a nesnáší lichvářské praktiky leasingových společností. Emotivně velmi labilní člověk netouží po ničem jiném víc, než po klidném stáří. Ostatně, měl by mít nárok, přece jen vychoval tři děti své sestry, která zemřela po neodborném zákroku andělíčkářky, jenže sliby úvěrových společností byly tak lákavé...
blazni-a-exhibicioniste-pred-kamerou-nikoliv-cinematerapie-3
Václav Homolka (1955) objížděl republiku v maringotce s pimprlovým divadlem. Jednou ho ale tatínek vzbudil s tím, že jim maminka utekla. "A co budeme dělat?" ptal se. "No, budeme hrát divadlo dál, sami dva," řekl tatínek.  
Matka šesti dětí Eva Kálalová (1964) působí na první pohled docela obyčejně. Její upřímnost a touha jsou ale nekompromisní - miluje sex a toho se jí v manželství nedostává tolik, kolik by chtěla a potřebovala. A chce to změnit. Manželovi se ale před kameru ani trochu nechce.
Doslova posledními v řadě se zdají být Helena Marie Hendrych (1983) a Petr Hendrych (1977). Vyhlížejí spokojeně a harmonicky a nabízejí jen příběh obyčejného štěstí obyčejných lidí. Právě oni ale filmu obstarají tu nejdivočejší a nejnečekanější pointu...
Dívat se a vidět
Scenáristou Cinematerapie je Tomáš Bojar, absolvent politologie a mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (2003) a Právnické fakulty (2009) téže univerzity, jehož zájem o společnost je skutečně všestranný. Zabýval se historií komunismu (výstava Moc obrazů, obrazy moci, sborník Otisky komunismu), národními stereotypy (dokument Hlavní hvězdou jsou piva) i českým hip hopem (dokument Česká RAPublika, oceněný na plzeňském Finále Zlatým ledňáčkem). Cinematerapii nekoncipoval jako voyeurské parazitování na neštěstí jiných či zesměšňování jejich touhy po zvidiltelnění. "Svým" hrdinům nejdřív dává prostopry vymluvit se, pak je konfrontuje s jejich zázemím a potom je nenápadně vystavuje konfrontaci jednoho s druhým.
Na výsledek takového experimentu se můžete v kinech podívat od 8. dubna 2010 (v předpremiéře je snímek uváděn už v rámci Febiofestu).