Neonacista Edward Norton vládne Kultu hákového kříže. Po 25 letech je ještě aktuálnější

Norton nebyl první volbou režiséra a kameramana Tonyho Kaye, avšak poté, co roli odmítl Joaquin Phoenix, se jí tehdy šestadvacetiletý rodák z Bostonu ujal s obrovskou vervou. Nabral jedenáct kilo svalů a souhlasil i se snížením svého obvyklého honoráře. Soudě dle produkčních poznámek zveřejněných na webu Cinema Review ho lákala komplexnost postavy a možná i touha po výrazné hlavní roli – nedlouho předtím totiž Norton slavil úspěchy ve vedlejších úlohách ve snímcích Prvotní strach (1996) a Lid versus Larry Flint (1996).

Právě Nortonovo charisma dominuje vyprávění o jednom napraveném neonacistovi, který však zjišťuje, že vymanit se ze zaběhlých struktur není úplně možné. Figura Dereka Vinyarda je díky své inteligenci schopná přemoci hluboce zakořeněný vztek a nenávist, manifestující se rasistickými a xenofobními výlevy, avšak v závěru se beztak stává ryze tragickým hrdinou, jelikož společenské soukolí neúprosně klape dál bez ohledu na jeho vnitřní probuzení.

Vraťme se však zpátky na začátek příběhu. V něm sledujeme střídavě černobílé a barevné záběry v návaznosti na to, jaký je aktuálně Derekův pohled na svět. Vidíme mladého muže, který se po tragické smrti otce radikalizoval a stal se dominantní postavou neonacistických sympatizantů kolem losangeleské Venice Beach. Především Afroameričany, v jejichž čtvrti jeho otec při hašení požáru zemřel, viní za vše špatné, co se v soudobých Spojených státech děje.

Svou agresivní energií už nakazil i mladšího bratra Dannyho (Edward Furlong), a zatímco se nemocemi a závislostmi zmítaná matka (Beverly D’Angelo) pomalu vytrácí, jedinou chabou oponenturu pro Dereka představuje jeho liberální sestra Davina (Jennifer Lien). Danny ale k Derekovi přesto vzhlíží, stejně jako o pár let dříve vzhlížel Derek k místní šedé eminenci Cameronovi (Stacy Keach). Zdá se, že ze začarovaného kruhu špatných vzorů nelze uniknout.

„Neznáme je a nechceme je znát, jsou to naši nepřátelé,“ papouškuje Cameronovy názory na minority obézní Seth (Ethan Suplee), přičemž z druhé strany se afroamerický ředitel školy Sweeney (Avery Brooks) ptá Dereka, jestli jeho činy a přesvědčení reálně zlepšily jeho život. Zásadním okamžikem se stává Derekova nepřiměřená reakce na snahu několika afroamerických zločinců vykrást jeho auto. Výsledkem jeho nelítostné krutosti jsou dvě mrtvoly a jeden notně zaneřáděný obrubník, v důsledku čehož se Derek ocitá za mřížemi.

„Dávej si pozor. V lochu seš negr ty, ne já,” varuje ho dobromyslný afroamerický spoluvězeň (Guy Torry) před opačným rozložením sil ve vězení. Navzdory tomu, co bychom očekávali na základě zkušeností z reality, se však Derek po pár letech vrací domů jako jiný člověk. Sledujeme repetitivní interakce s lidmi z jeho dřívějšího okolí, jimž se nepříliš úspěšně snaží svou proměnu vysvětlit.

Je ale jasné, že po Derekově obrácení film jen těžko skončí happy endem, a tak čekáme, co se pokazí. Režisér Kaye si to dobře uvědomuje, v poslední dvacetiminutovce nikam nespěchá a nechává publikum vycukat až do zdrcujícího finále. Tomu nechybí značná dávka patosu, což však pomáhá umocnit sílu sdělení. Snad i proto není vyznění snímku tak rozporuplné jako třeba v případě o rok mladšího Klubu rváčů, rovněž stojícího na Nortonovi jako bojovníkovi proti systému.

Klíčovým momentem je flashback, v němž má Derekův otec plné zuby toho, jak se „teď” všude mluví o černoších v pozitivním duchu. Kde to skončí? S rovnoprávností to přece není tak jednoduché! Když Derek čte ve škole knihy od černošských autorů, znamená to, že pro dnešní dobu už klasická literatura není dost dobrá? „Vyměníš skvělé knížky za černé knížky?” ptá se otec tehdy ještě talentovaného studenta Dereka. Taková argumentace působí skoro až úsměvně a naivně, ale jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že jsme se za tu dobu příliš neposunuli.

Podobné momenty samozřejmě působí značně tezovitě a stejně jako místy příliš náhlé změny postojů šustí papírem. Přitom jsou však stále velmi aktuální. Ačkoli se totiž v americké (a ostatně i české) společnosti za posledních 25 let leccos změnilo, rasistické, xenofobní či pouhým strachem poháněné argumenty jsou stále stejné. Perspektiva bělošské rodiny a jejích dvou neonacistických členů navíc brání tomu, aby současní příznivci nekorektnosti a bojovníci s pomyslnou woke agendou dílo šmahem odmítli. Což by se stalo, pokud by sledovali vyprávění z pohledu třeba afroamerické rodiny.

„Bejval jsem furt naštvanej a nemohl jsem se toho pocitu zbavit. Už mě nebaví bejt naštvanej,“ trefně pojmenovává Derek podstatu toho, proč se leckdo přikloní k extremistickým názorům. I dnes můžeme téměř každý den pozorovat argumentační fauly, jichž se Derek během svého neonacistického období dopouštěl. Je tak příjemné vyzobávat jen střípky faktů, z nichž lze sestavit v podstatě libovolný obrázek; hledání komplexnějších odpovědi je však složitější, bolavější a nevyhnutelně neuspokojivé, jelikož výsledky takového pátrání bývají ambivalentní a emočně nejednoznačné.

Pro do té doby režiséra hlavně hudebních klipů Tonyho Kaye se jednalo o debut, stejně jako pro scenáristu Davida McKennu. Ten vycházel ze vzpomínek na vlastní vyrůstání v San Diegu a snažil se hlavně předat myšlenku, že všichni jsme produktem svého prostředí. Nikdo se totiž nenarodí jako rasista. Přestože z dnešního pohledu stojí za vyzdvižení především Kayova práce, právě on se snažil od filmu distancovat a vymazat své jméno z titulků – paradoxně hlavně kvůli tomu, že mu výsledný střih (do něhož promlouval hlavně Norton) s délkou těsně pod dvě hodiny přišel příliš dlouhý. Kaye si rozličnými obstrukcemi pokazil reputaci a na další režijní příležitost si musel bezmála dekádu počkat.

Snímek s rozpočtem 20 milionů dolarů měl premiéru 30. října 1998. V kinech však vydělal jen o něco málo víc, a tak se o žádný hit nejednalo. Kritika však dílo chválila a Norton se právem dočkal oscarové nominace. Americká pobočka Amnesty Internatinal dokonce snímek v roce 1999 používala jako součást osvětové kampaně o lidských právech. A mohla by tak učinit i dnes.

Když se Derek u rodinné večeře baví o policejní brutalitě vůči Rodneymu Kingovi z roku 1991, padají podobné věty, jaké bychom čekali u probírání střelby v Charlestonu z roku 2015, útoků v Charlottesville o dva roky později či zabití George Floyda roku 2020. Etnické nepokoje a obavy z myšlenek o nadřazenosti bílé rasy tedy rozhodně nejsou přehrocenými pseudoproblémy současných Spojených států, nýbrž hluboce zakořeněnou tragédií, jejíž řešení je v nedohledu. I díky filmům jako Kult hákového kříže si však její přetrvávající důležitost musíme připomínat.

zdroje: Cinema Review, IFC

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.