Včelařství a apokalypsa. Dokument Všechno dobře dopadne je o soužití navzdory klimatické změně

Janek pracoval původně jako kameraman a střihač. Coby režisér má za sebou portrétní filmy Evangelium podle Brabence nebo Universum Brdečka, případně dokumenty věnované nějaké kulturní instituci (For Semafor, Filmová lázeň). Nejuvolněnější a nejvíce autorské jsou ale jeho snímky Nespatřené a Normální autistický film, ve kterých se otevřel lidem, jimž společnost přisoudila status hendikepovaných. S nimi pak natočil dokumenty, které působí velmi spontánně a zároveň jsou kameramansky a střihačsky suverénní. Všechno dobře dopadne k nim má hodně blízko.

Film se nesoustředí na jednu osobnost nebo fenomén, místo toho svobodně přelétává mezi několika výpověďmi „alternativních“ včelařů, ale čas od času si zdánlivě bez souvislosti odskočí třeba za dirigentem orchestru na povídání o Händelově oratoriu. Na první pohled snímek vypadá jako nahodilá kolekce postřehů těch, kteří se včelaření nevěnují pro zisk, ale z fascinace těmito zvířaty. Jsou to tentokrát zásadně muži, s nimiž Janek mluví. Ženy se tu objevují okrajově, navíc víceméně v instrumentální roli, neboť jejich úlohou je jen přezpívávání „včelích melodií“ Charlese Butlera.

Všechno dobře dopadne tak jde opačnou cestou než klasické environmentální dokumenty. Neopírá se o vědecká fakta, nemá globální měřítko, nespoléhá se na výmluvné obrazy katastrof, hor odpadků hyzdících krajinu či tajících ledovců. Namísto toho posloucháme asi pětici náruživých včelařů, kteří stále dokola opakují, že lidstvo by mělo mít respekt k přírodě, jinak spěje do záhuby. Vyloženě mudrlantsky je doplňuje režisérův kamarád Vratislav Brabenec, který jako by se do filmu dostal čistě ze známosti.

To ale neznamená, že by Janek chtěl jen ukázat, jak o klimatické krizi mluví obyčejní lidé, kterým leží na srdci. Stejně jako u filmů Nespatřené a Normální autistický film nás i tady zve do určité komunity, která má společný životní styl a vyjadřuje se způsobem, jemuž podle tvůrce stojí za to naslouchat. Jestli se nám film bude líbit, velmi ovlivní naše otevřenost a vnímavost vůči tomuto společenství a způsobům, jak samo sobě rozumí.

Janek si evidentně velmi dobře uvědomuje, že lidé, s nimiž mluví, nejsou experti, kteří dokážou autoritativně předkládat alarmující fakta a fundovaně se přít v debatách s jinými odborníky. Schválně nám raději ukazuje nadšence, již vyrábějí zdobené dřevěné úly a o včelách mluví s až nábožným respektem, případně neškoleného umělce, jenž o včelích námluvách skládá symfonii.

Osobní zápal a niterné prožívání svého koníčku či poslání, které protagonisté filmu předvádějí, je ale jen jednou částí, jíž chce film působit. Tou druhou je právě Jankova hravá a zároveň promyšlená práce s kamerou a střihem. Film je složený převážně z monologů, které ale jen zřídka doprovází obrazy „mluvících hlav“. Ostatně chybí tu i titulky, které by sdělovaly jména a profese mluvčích, takže se z výpovědí stává jakýsi kolektivní „bzukot“, který různými hlasy a z různých úhlů pohledu opakuje víceméně stále totéž.

Janek nám ale příliš neukazuje ani samotné včely. Rozhodně nejde cestou přírodopisného dokumentu plného ilustračních záběrů na včelstva a jejich chování. Takový je tu vlastně jen jeden v úplném závěru, kde sledujeme čerstvě vylíhnutou včelu, kterou úl považuje za nepřítele, protože se jí dokumentaristé dotkli, čímž vlastně zničili dojem autenticity, jenž se přírodopisné filmy většinou snaží vyvolávat (Janek se dokonce zpoza kamery ptá, jestli nezpůsobil smrt včely, které se omylem dotkl, což včelař následně popře). V několika záběrech, kde kamera „poletuje“ lesem, jako by Janek chtěl evokovat let samotných včel, ale ani tenhle přístup tu není vůbec dominantní.

Ve filmu totiž nejde ani tak o včely, jako spíš o včelaře. Režisér nás většinou v detailních záběrech noří do včelařských technologických procesů – ukazuje vyřezávání včelařských budek, odlévání medu, zpracování pláství, případně údržbu samotných úlů. Způsob, jakým tyto procesy snímá, se nabízí dát do souvislosti právě s tím, jak obdivně se tu o včelách mluví. Hned na začátku zazní několik úvah o tom, jak posvátná nebo vyloženě božská stvoření včely jsou a jak bychom se měli snažit vytvářet s nimi harmonické soužití, ne je využívat k vlastnímu prospěchu.

Včelařské práce jsou ve filmu zachycené přesně tímhle způsobem – ne jako praktická činnost, u které je důležitý především její výsledek, ale jako souhra pohybů různých strojů a materiálů, jež jako by měla smysl sama o sobě. Proto také film tak plynule propojuje včelaření s estetikou. Janka zajímají Butlerovy notové zápisy včelího bzučení a ukazuje nám i záběry ruky pečlivě kreslící makrodetaily částí včelích těl pro připravovanou knihu.

Do bezmála spirituálního tónu filmu tak nakonec zapadají i pasáže, které jako by sem na první pohled vůbec nepatřily. Totiž ty věnované zmíněnému oratoriu La resurrezione, které se nezabývá včelařením, ale křesťanským svárem mocností dobra a zla. Tahle linka nemá jiný smysl než jako analogie s včelařským dilematem mezi činnostmi, které život udržují, a těmi, které z něj jen kořistí.

Ve Všechno dobře dopadne Janek zachytil myšlenkový svět, který dost možná bude proti srsti ještě více divákům a divačkám než ten v Normálním autistickém filmu. Vše je tu záměrně argumentačně nedokonalé, založené na osobních přesvědčeních a pocitech. Četné poznámky mluvčích o tom, jak je člověk strůjcem vlastní zkázy, jsou na úrovni defétistických povzdechnutí, která nám v čelení klimatické změně nijak zvlášť nepomůžou. Zachraňuje je ale právě krása, již film objevuje v péči o včely, která je naopak plná naděje.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.