Recenze: Dokument Králové videa je láskyplným ohlédnutím za bizarní dobou amatérského rychlodabingu

Králové videa jsou novým českým dokumentem, jenž se zabývá dobou 80. a 90. let minulého století, kdy v Československu/České republice existoval specifický fenomén ilegálního amatérského rychlodabingu, s nímž souviselo mimo jiné nakupování filmů na černých burzách či pořádání hromadných nelegálních domácích videoprojekcí.

Opravdu jen málokdy se v českých kinech objeví (český) dokument, z nějž mám pocit, jako by byl (tématicky) určen přímo mě. Králové videa jsou přesně takovým celovečerním dokumentárním filmem.

Za snímkem stojí jako hlavní tvůrci scenárista Petr Svoboda a scenárista režisér Lukáš Bulava, autor několika amatérských filmů. Jejich společný projekt nese rysy tradičně koncipovaného dokumentu ("mluvící hlavy"), čekat tedy něco formálně progresivního či dokonce produkčně velkolepého by nebylo úplně moudré. V tomto případě je to ovšem naštěstí úplně, ale úplně jedno. Tady je totiž primární obsah. A ten je unikátní. Obzvlášť pro zapálené filmové fanoušky (zejména ty české).

Králové videa jsou poskládáni z rozhovorů s lidmi, kteří byli s érou amatérského rychlodabingu významni spjati. Na kameru tak promlouvají (kromě Petra Svobody) proslulí amatérští dabéři jako frontman kapely Žlutý pes Ondřej Hejma, spisovatel a novinář Ondřej Neff či překladatel a recenzent František Fuka. Dále někteří tehdejší piráti a "distributoři", režisér Zdeněk Troška či muzikant Roman Holý. Promluvy "pamětníků" jsou po celou dobu prokládány ukázkami z nejrůznějších zahraničních filmů, které byly amatérskými simultánními dabingy "opatřeny".

A většina z oněch ukázek je velmi vtipná. Je to samozřejmě zásluhou onoho amatérismu, kdy dabéři překládali filmy (z časových důvodů) na první pokus, bez jakékoliv dialogové listiny a mnohdy i bez znalosti potřebného cizího jazyka. Překladatelé si tudíž museli často vymýšlet (základem bylo nemlčet a zkrátka něco říkat), přičemž někdy to zacházelo tak daleko, že dabér říkal něco prakticky úplně jiného, než herci ve filmu (v dokumentu je v této souvislosti zmíněn především horor Davida Cronenberga Mláďata).

Obvykle ale zábava z rychlodabingu vyplývá z legračně nemotorně přeložených hlášek, nadávek a vulgarismů ("F*ck you!" - "Já bych tě zm*dal!"). Některé divácky obzvlášť oblíbené snímky, jako například kultovní akční pecky s Arnoldem Schwarzeneggerem (Komando, Predátor), měly takovýchto dabingů rovnou několik (přičemž žádný se nedal označit za kvalitní). Kromě výše zmíněných dabérů totiž existovaly desítky dalších, jejichž jména nejsou uvedena - Svoboda si je rozčlenil na základě jím vymyšlených přezdívek (mým oblíbencem se stal hlavně "Ňinja").

Mimochodem, výše zmíněná hláška s Helmutem nemá s amatérskými rychlodabingy nic společného. Populární "porno dialog" vznikl až po roce 2000 - a zcela záměrně...

Z dokumentu se dozvíte, jak sem piráti dostávali VHSky ze zahraničí, za jak mnohdy neuvěřitelně přemrštěné částky se kazety se západními filmy a videopřehrávače na černém trhu prodávaly (spoustu lidí by asi vůbec nenapadlo, jak ohromně výnosný byznys to pro některé zúčastněné mohl být). Zjistíte, proč se místo obskurních jednohlasých dabingů nepoužívaly titulky nebo třeba proč se při hromadných projekcích pirátských videokazet sledování hodinu a půl dlouhého filmu někdy protáhlo až na tři až čtyři hodiny. Jak se situace s rychlodabingem změnila po pádu komunismu nebo za kolik si pořídil Ivan Jonák kazetu s Terminátorem 2. A samozřejmě proč to všechno vlastně vůbec ti piráti, dabéři a mnozí další dělali...

Králové videa jsou s láskou dělaným dílem party filmových nadšenců, kteří mu věnovali čtyři roky svého života (a na nějž údajně nedostali od žádné z oslovených oficiálních institucí ANI KORUNU, takže ho financovali z vlastních zdrojů a prostřednictvím dobrovolných přispěvatelů). Původně se mělo jednat o skromné dvacetiminutové video, nakonec se ale projekt rozrostl do podoby celovečerního filmu, jenž se dočká uvedení v kinech. A díky bohu za to. Tento počin má totiž hodnotu jak pro (nejen) filmové historiky, tak i pro běžné fanoušky. A navíc je to fajn legrace, na jejímž konci někteří pamětníci možná i uroní nějakou tu nostalgickou slzu.

Hodnocení: 80%