První dojmy: Osm hrozných

Tomáš Chvála: Osm hrozných to nebude mít u diváků zdaleka tak lehké, jak by se mohlo díky nálepce "od Quentina Tarantina" zdát. Je to totiž znatelný odklon od poslední autorovy tvorby a film mnohem více připomíná první Tarantinův hit Gauneři. A to byla jiná, výrazně ukecanější a komornější liga. Já mám Gaunery hodně rád, takže jsem si ten uzavřený prostor a sázku na extrémní množství dialogů užíval. Tarantino se nicméně za ta léta posunul, takže v určitou chvílu samozřejmě začne tlačit na pilu a od cca dvou třetin je to opravdu zábavná (úmyslně) šílenost plná krve. Pokud mi něco nesedí, jsou to spíše drobnosti (z filmařského hlediska jsem nepochopil některé zpomalovačky, cameo Channinga Tatuma hůře využité, než výstup Jonaha Hilla v Nespoutaném Djangovi). A co mě bavilo - ale to už je opravdu dost "pod lupou" - to jsou některé očividné paralely s kultovní Věcí od Johna Carpentera (ale tomu se budu více věnovat až v samostatném článku).

Jan Stehlík: Pro mě osobně je Nespoutaný Django lepší. Protože jakkoli těžící z Tarantinovi tak blízkých takzvaně pokleslých žánrů, vždycky z nich dokázal vyextrahovat ingredience, ze kterých pak v tom vlastním šejkru stvořil vlastní koktejl, který žánrové kánony přesahoval, bořil, morfoval. Což, obávám se, není tento případ. Jeho filmy měly vždycky velice silný příběh, a mýtotvorně to brnkalo na to, co je uloženo v každém z nás, bez ohledu na divácké preference a diference. Osm hrozných je ve své stylizaci důsledný film jako třeba Limonádový Joe, ale není parodií, jakkoli humor v něm je od začátku až do konce. Situace jsou skutečně někdy až groteskní. Zatímco v Djangovi nás občas zamrazilo, v tomto westernu ani náhodou. Je to jako dechberoucí divadelní onanie. Herci se předvádějí, dialogy jsou bravurní, věty nařezané tak, aby si je divák pamatoval, postavy skvěle napsané i zahrané, (snad jen Michael Madsen mi připadá jako výsledek dlouholetého kamaráčoftu s režisérem a Tatum byl epizodně funkčnější v Apokalypse v Hollywoodu než tady), finále očekávatelně a dostatečně krvavé. Možná se mi ten film bude skutečně líbit víc na podruhé, jak kdosi v zahraničí napsal. Není špatný. Ale ani výborný. A to lidé od Tarantina vždycky chtějí.

Honza Kocián: Tarantino je zpět! Novinka Osm hrozných opět nepostrádá zběsilost a spoustu umělé krve. Scénář funguje na výbornou, děj je krásně plynulý a herci podávají šílené výkony, jak je u Tarantinových snímků zcela běžné. Lehce však zklame štěk Tatuma, jenž by si rozhodně zasloužil více prostoru. Snímek Osm hrozných se víceméně povedl. Nejedná se sice o druhého Nespoutaného Djanga nebo Hanebné pancharty, fanoušci však budou jistě spokojeni. Snímek jsem viděl v Americe v delší tříhodinové 70mm verzi, která nebude v České republice k vidění, což je rozhodně škoda.

Lukáš Král Jestli máte rádi Tarantina pro to, jak vytvářel své novotvary z inspirací a svérázného přístupu k filmařině, mohlo by vás Osm hrozných docela odradit. Režisérova novinka se asi nejvíc drží zajetých kolejí a vzdává poctu westernovému žánru. Dialogy nejsou tak úderné, jako v minulosti. Nezasmál jsem se tolik, jako dříve, ale na vážnou notu jako Nespoutaný Django to taky nedrnká. Takže o čem to bylo a co si ze sledování téměř tříhodinového filmu mám vzít? Že lidi lžou, dokážou bejt pěkný svině a v jistý situaci všechno vyženou až do krajností, odkud není úniku…?
Herecké charaktery opět prvotřídně namíchány – osobitý Tim Roth; charismatický, ale též opakující se Samuel L. Jackson; minimalistický Kurt Russell. Ale pro mě osobně byl největším překvapením Walton Goggins – slizoun a psychopat jako z nějaké encyklopedie duševních chorob.
Krásné panoramatické záběry krajiny (je jich ve filmu jen pár), úderný Morricone (taky ho je málo) a obecně málo hudby. Což nevadí. Závěrečná krvavá pasáž jako kdyby vypadla z portfolia jiného režiséra – naturalisticky surové, nekompromisní. Jako z nějakého béčkového hororu nebo thrilleru. To jsem od Tarantina nečekal.