Ozvěny Fresh Film Festu - Rozhovor s Lyndou Myles: „Filmový debut je plný vášně, stejně jako první láska.“

Jaké to je být v porotě Fresh Film Festu?
Mám festivalové poroty ráda, tahle je druhá, které jsem se za léto zúčastnila. Užívám si to, protože se během diskusí od druhých docela dost naučím. Produkuji filmy, mám silné ego. Je důležité, aby mě občas někdo vyvedl z mého pohledu, tedy pokud k tomu má dobré argumenty. Navíc mám vášeň pro debuty, mladé tvůrce. Když jsem v sedmdesátých letech vedla filmový festival v Edinburghu, na prvním místě bylo představovat a objevovat mladé, talentované tvůrce. A ještě jeden důvod k návštěvě Prahy tu byl, naposledy jsem ve vaší zemi byla před dvaceti lety. Teď je tu příležitost poznat vás více.

Řadu let učíte mladé filmaře. Našla byste nějaké diametrální rozdíly/spojitosti mezi vámi, když jste v 70. letech začínala, a mezi současnými debutanty?
Nejsem si jistá, že se to tak moc změnilo. Samozřejmě, technologie jsou přístupnější, pro každého je přístup k nim jednodušší, což ale nepřináší jen klady. Když přemýšlím nad debuty, prvními filmy, cítím něco jako velmi zvláštní druh vášně. Podobá se to milostnému vztahu, ten první je vždycky jedinečný. Nikdy už se nebude opakovat.

Máte za sebou hodně práce, režírovala jste, učila na škole, věnovala se produkování i producentství. Jaké to je pro ženu být producentkou?
Producentství je složitá věc, měla bych se tomu asi věnovat víc, ale hodně to připomíná politiku. Dnes máte kupříkladu 24 zdrojů peněz, bez nichž film prostě nenatočíte. Hodně se to od 70. let změnilo. Nejsem technokrat, ale spíš mě zajímá kreativní stránka. Tudíž nemám takovou kapacitu věnovat se v současnosti správě financí, dostat trochu od každého z těch 24 zdrojů, každému věnovat pozornost, všem sloužit. A to se netýká jen komerce, ale i takzvaného nezávislého filmu. Takže si spíš užívám například možnosti být v porotě festivalu.

Nevím jestli něco víte o financování a podpoře filmu ze strany vlády u nás v České republice. Režiséři a producenti si přes 20 let ztěžují, že nemají dostatečnou podporu. Jak je to s veřejnými financemi pro film u vás ve Velké Británii? Došlo ke škrtům? Jak se se situací filmaři vypořádávají?
Britská vláda má na producenty velký vliv. Došlo ke škrtům. Máme organizace, které spolupracují, takže spolupracujeme s Iry a podobně, ale nespolupracujeme jako země v Evropské Unii. Británie by měla přístup změnit. Není to takové, jaké by mohlo být.

A jak to vidíte do budoucna?
Musíme být optimisty. Letošní rok je pro britský film velmi dobrý, měli jsme úspěšné snímky na festivalu v Cannes. Vznikají nové zajímavé filmy, kupříkladu Under the Skin (2012) Jonathana Glazera. Všechno naznačuje tomu, že britský film roste.

Když Roddy Doyle napsal novelu Commitments, dostal od všech vydavatelů zamítavé stanovisko. Půjčil si tedy peníze od svého manažera a vydal knížku sám. Na scénáři filmu jsem s Doylem asi rok a půl spolupracovala. Důležitou roli tu hraje komediální žánr, a jak víte, komedii je vážně těžké natočit. Na jednom setkání s režisérem Alanem Parkerem se probíralo, co chystá. Alan si scénář ke Commitments přečetl a rozhodl se do projektu vstoupit. Když k tomu došlo, volala nám celá řada lidí, neměli jsme problémy s financováním. Když totiž máte takového režiséra, každý ten film zafinancuje.
Dlouho jsme pak točili v Dublinu, asi 9 týdnů. Měli jsme kapelu, muzikanty, ale nebyli to herci. Pořád si myslím, že Alan Parker nebyl dostatečně oceněn za to, jak to s nimi dokázal, udělal z muzikantů herce. A hudba se nahrávala naživo, žádné dotáčky kvůli filmu. Minulý týden jsem se viděla s Roddy Doylem, v Londýně chystají muzikálovou verzi Commitments. Myslím si, že to bude docela jiná záležitost. Každopádně, ten film je úžasný. A pořád si získává mladé publikum.

Jaké české tvůrce a filmy znáte?
Znám „starou“ generaci, Formana, Menzela. Z té mladší Jana Svěráka. V Praze jsem viděla film Alice Nellis Revival (2013).

Jak se vám líbil?
Užívala jsem si to. A co byste mi doporučil vy?

Třeba filmy Radima Špačka. Natočil úspěšný film Pouta, příští rok by měla do kin přijít Místa, pojednávající o životě na česko-německých hranicích v 80. letech.
Máte rád filmy Jana Svěráka?

Líbil se mi Tmavomodrý svět.
Ano, ten se točil v Británii.

Tak tenhle film se mi od Svěráka líbil nejvíc.
Ještě bych odbočila. Na tom filmu Alice Nellis jsem byla v kině Lucerna a řekla jsem si: „Můj ty Bože, v takovémhle kině jsem vážně dlouho nebyla. Byla by velká škoda, pokud by ten celý prostor zchátral.“ Je to úchvatné místo. Na Revivalu jsem byla i proto, že ho produkoval Rudolf Biermann, rýsuje se nějaká spolupráce.

Máte stejné jméno jako jedna americká herečka. Režírovala jste, psala, produkovala, učila. Ale nehrála jste. Nikdy vás to nelákalo?
Ne, nikdy. Nedokážu si to představit. Herců si velmi vážím, ale není to nic pro mě.