Festivalové Varyace 1: Všichni proti všem o všem!

Moje opálená a do růžova vyspalá tvář zombíky přitahuje. Takže tady jsou ve stručnosti všechny drby z první poloviny festivalu:

1) Panelová diskuze "Státní podpora českého filmu: Na tenkém ledě mezi komercí a uměním?" evidentně rozhicovala všechny přítomné. Tady je několik výkřiků zúčastněných, jejichž pravdivost bohužel nemám šanci s odstupem dvou dnů jakkoliv ověřit. První debata, na které se nedostala ke slovu proslulá debatérka, jinak herečka a producentka Deana Jakubisková! Scenárista a dramaturg Jan Štern nezvládl roli moderátora, protože diskuzi nedržel u původního tématu a nevhodně prosazoval svoje názory. Režisér Václav Kadrnka pravil, že umělec má na podporu ze strany státu prostě nárok a basta. Grantová komise se chová arogantně k filmařům, předložené scénáře často ani nečte, samotné slyšení je krátké a formální a uchazeč se za vstupní poplatek deseti tisíc korun ani nedozví, proč jeho látka vlastně nebyla podpořena... No, musela to být asi hodně veselá debata pro nezasvěcené (a smutná pro zasvěcené). Je zjevné snad jen jedno, že místo aby něco vyjasnila a evidentně nevyhovující systém posunula k nějakému lepšímu modelu, spíš jenom přilila do ohně.

2) Režisér Petr Marek věnoval svoji novinku Nic proti ničemu Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové!

3) Umělecký ředitel festivalu Karel Och ostrým tónem zpochybňujícím autorovy tvůrčí schopnosti odmítl účast filmu Rodina je základ státu v hlavní soutěži, což si režisér snímku Robert Sedláček nenechal líbit a ve stejném duchu Ochovi také odpověděl. Jen se tím potvrzuje, co se o obou pánech už delší dobu tak nějak ví - Och netrpí sentimentem k české tvorbě, Sedláček trpí odporem k čemukoliv příliš autoritativnímu a sebevědomému.

4) Nejmenovaný kritik údajně čeká dítě, což zvláště dámy vede k divokým úvahám, jak se něco tak lidského mohlo tomuto nelidovi stát.

Uf, nejvyšší čas zaplatit za třetinku coly čtyřicet ká čé (WTF?!?) a prchnout do kina.

Po šestileté pauze se k hranému filmu vrátil nejúspěšnější slovenský režisér 90. let Martin Šulík. Když v roce 1995 získal Českého lva za Záhradu, byla to tak trochu senzace. Pouhých dvanáct tisíc diváků ale dodnes představuje smutný rekord vítěze českých výročních filmových cen (Pouta to nakonec vytáhla na třicet tisíc). V minulých deseti letech se Šulík věnoval spíš - jak sám říká - audiovizuální paměti a natáčel dokumenty o výjimečných lidech, přičemž zejména Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka patří k tomu vůbec nejlepšímu, co u nás v uplynulých letech vzniklo.

Cigán představuje návrat starého dobrého Šulíka (i když poprvé bez kameramana Martina Štrby!). Kultivovaná, částečně autentická, na druhou stranu ale také výrazně estetizovaná podívaná. Tentokrát o hledání (se) čtrnáctiletého romského chlapce Adama, který je po tragické smrti otce vystaven stále silnějšímu tlaku záludného otčíma.

Romská tematika evidentně visí ve vzduchu, filmaře zajímá a provokuje - po Zprávě o putování studentů Petra a Jakuba či Romingu je to další přiblížení se středu terče (Cigán je například z nějakých 90 procent mluven romsky), ten pravý zásah do černého (srdce) to ale pořád ještě není.

Místo Media party se spoustou jídla jsem večer skončil nad utopenci v zaplivané čtyřce na samém kraji města a náhodou vyslechl víc než zaujatou debatu místních štamgastů. Nejen o "stovce zbrusu nových audin, ve kterých si Bartoška vozí prdel", ale i o Marketě Lazarové a významu Evy Zaoralové pro festival. Nikdy bych neřekl, že někdo takový bude mít tolik celkem zasvěcených informací o festivalu a hlavně že jim takové téma vydrží na takovou dobu a že o něm budou debatovat s takovým zápalem a nadšením.

Udělalo mi to radost. Asi největší dneska.