Zlín 2011: Deník porotce

16:07 - Kongresové centrum od zlínské rodačky architektky Evy Jiřičné září novotou. Ohromný nápis, za který by se nemuseli stydět ani v Cannes! A vůbec poprvé za tu dobu, co jezdím do Zlína, i červený koberec! Nové prostory festivalu sluší. Zatímco město je nedělně ospalé, u akreditačního pultu se klikatí dlouhá fronta.

17:05 - Schůzka porot s uměleckým ředitelem festivalu Petrem Kolihou. Nemáme se stydět dětí, nemáme být příliš intelektuální a na filmy máme být přísní. Každá z porot (pro animovaný film, pro hraný, pro evropské debuty...) si má zvolit svého předsedu. U nás se nic takového nekoná. Předsedu prý zvolíme, až to bude potřeba. Italská scenáristka a režisérka Paola Randi listuje programem a neustále vykřikuje: "Amazing."  Ivan Barnev je za největšího vtipálka. Maďarský režisér György Pálfi (Taxidermia) sice říká, že umí jen maďarsky, ale vůbec to není pravda. Největší hvězda festivalu, představitelka jedné z hlavních rolí seriálu Castle na zabití, kterou jsme viděli i v bondovce Quantum of Solace, kanadská herečka Stana Katic má úžasně krátké sexy šatečky. Sedá si ke stolu, u něhož sedím a s každým se zdraví. Je bezprostřední, příjemná, ale stisk leklé ryby.

19:40 - První soutěžní film! Má slibný název Ich bin eine Terorristin (r. Valérie Gaudissartová, 2010). Vypráví ale o jedenáctileté Francouzce Violettě, která se shlédla v komunistické předačce Rose Luxemburgové. Na můj vkus příliš levicové a hlavně neeeekooooneeeečněěěě dloooouuuuhééééé!!!

21:38 - Na Škoda Party ve zlínském Baltaci Hotelu máme jako porotci jen dvacet minut, takže nestihneme víc než jen úvodní projevy. Když se scenáristy Vladimíra Körnera (Údolí včel, Adelheid) ptám, na čem pracuje, odpovídá, že na ničem, protože už vystřílel všechen prach, což mě nepřekvapuje, protože to říká, co ho znám. Jeho paní ale prozradí, že se chystá kniha všech rozhovorů, které kdy poskytl. "Už by žádné rozhovory dávat neměl, předpověděl šedesátý osmý, válku na Balkáně i 11. září," upřímně se děsí prorockých schopností svého manžela.

22:10 - Druhý soutěžní film. Po první zkušenosti jsem velmi, velmi opatrný, ale světe, div se, řecké Kouzlo osobnosti  (Charisma, r. Christina Ioakimidiová, 2010) se ukáže býti velmi příjemnou romantickou (psycho)komedií. Žádní tymolínoví milenci, ale lidi, které znám a denně potkávám. Ona - zamindrákovaná třicítka, prsa "vzor tatínek", on - proplešatělý cholerik, chlupatá záda i zadek, nesnáší houby, krká a chrápe! Kam se hrabou z prstu vycucané Ženy v pokušení.

23:55 - V nočním Zlíně potkávám Jiřího Mádla. Ptá se mě, jestli zítra "budu ve vteřině"? Teprve na potřetí pochopím, že se mě ptá, jestli "budu na V peřině". Budu, světovou premiéru prvního českého 3D muzikálu v největším českém kině si rozhodně nehodlám nechat ujít.

0:38 - Dojezd na baru hotelu Moskva. S kolegou z hlavní poroty, režisérem Janem Hřebejkem unisono chválíme Osmdesát dopisů a řešíme, jak bysme točili, kdybysme točili Lidice. Moje koncepce naštěstí nikoho nezajímá, takže ji tu nemusím šířit, jeho neprozradím, protože, kdyby chtěl, řekl by to sám. Dobrou noc!

9:30 - Schůzka poroty před slavnostním zahájením festivalu ve Velkém kině. Při čekání na Ivana Barneva ho jednomyslně zvolíme za předsedu poroty. Má radost. Nelíčenou.

10:18 - Slavnostní zahájení má tradičně skluz. Než se tisícihlavé kino zaplní, než se rozdá tisíc 3D brýlí, než se přečtou všichni partneři, než se představí členové všech porot...

10:49 - Konečně premiéra "snového 3D muzikálu" V peřině. Jiří Mádl na otázku moderátora Jana Čenského, co  se mu na dnešek zdálo, říká: "Vzhledem k tomu, že jsem spal jen dvě hodiny, nedokážu úplně přesně rozlišit, co jsem v noci skutečně zažil a co se mi jen zdálo."
A film jako takový? Zajímavý nápad, hvězdní herci, evidentně spousta odvedené práce a utracených peněz, ale... Jak jen to říct. Škoda, že nějaká ta koruna nezbyla také na schopnějšího scenáristu. Načínám Mandle v čokoladě se skořicí a jdu psát recenzi. Uf.

11:12 - Původně ohlášený Franco Nero nepřijede. Prý ho zdrželo natáčení v Brazílii.

15:50 - Mandle v čudu, z recenze jen první odstavec. Budu muset najít lepší palivo.

16:00 - Tradiční hodinovka v improvizovaném festivalovém studiu Českého rozhlasu přímo v centru festivalového dění, tedy v obchodním centru Zlaté jablko. Jen už se to nejmenuje Káva o čtvrté, ale Čaj pro dva. Co na tom, že si nás Vladimír Kroc pozval hned tři - režiséra Václava Vorlíčka, herečku a zpěvačku Petru Černockou a moji maličkost. Povídání vlastně úplně stejné jako loni, předloni či předpředloni... O nové Saxáně, filmech pro děti, pohádkách... Kdyby pustili loňskou nebo předloňskou debatu, nikdo by si toho určitě ani nevšiml. Příští rok ale budeme muset změnit reperoár, protože Saxána a Lexikon kouzel po čtyřech letech od natáčení prý letos v září už jistojistě do kin dorazí.

17:20 - Třetí soutěžní film. Ruský Vrabčák (Vorobej, r. Jurij Šiler, 2010) se odehrává v chudé odlehlé sibiřské vísce. Dlouho se tváří spíš jako dokument o životě místních,  zápletka s chlapcem, který se postaví na záchranu stáda koní s puškou v ruce, se ale nakonec z filmu vyloupne celkem organicky.

19:40 - Čtvrtý soutěžní film. "V životě jsem od nikoho jako chlap nedostal kytku," je fascinován italský režisér Alessandro Aronadio pozorností od pořadatelů. "It´s cool, really cool," směje se. Jeho debut Jeden život, možná dva (Due vite per caso, 2010) je z rodu filmů Lola běží o život či Srdcová sedma. Sledujeme dvě varianty života charismatického Mattea. Co by se stalo, kdyby ubrzdil a neubrzdil svoje auto na mokré silnici a kdyby došlo nebo nedošlo k jedné celkem banální plechařině. Zajímavý, ale přece jen poněkud komplikovaný film s předem odhadnutelným koncem Paola, italská členka poroty, nadšeně obhajuje a objasňuje nám pozadí příběhu, který se nechal inspirovat skutečnými událostmi v Janově roku 2001.

22:02 - Zahajovací ohňostroj. Při jeho focení se snažím nevypadnout z 10. patra.

22:13 - Opening párty. Jen se mrknu a půjdu psát Peřinu.

2:12 - Vracím se na pokoj. Na Peřinu nemám nejmenší náladu a sílu, padám do peřin.

17:20 - Pátý soutěžní film. Turecký snímek Salta bez křídel (Kanatsiz taklalar, r. Savas Baykal, 2010) má sice jen 76 minut, ale pocitově se táhne asi tři hodiny. Technicky nekvalitní, dramaturgicky rozpadlý pohled do života v tureckých slamech, u kterého jsem musel velmi tvrdě bojovat s vlastním spánkem.

19:10 - Jistá německá režisérka, jejíž jméno jsem nestihl zapomenout prostě proto, že jsem mu nerozuměl, má potřebu mi sdělovat své dojmy z České republiky: "Praha je neuvěřitelné město, připadala jsem si jak v Itálii, a ty vaše vlaky jsou taky neuvěřitelné - špinavé, neklimatizované... Tím opravdu jezdíte?" Jezdíme.

19:40 - Šestý soutěžní film. Italské Martinovo léto (L´estate di Martino, r. Massimo Natale, 2010) je situováno do roku 1980, do období mezi červnem, kdy bylo nad ostrovem Ustica sestřeleno dopravní letadlo, a srpnem, kdy došlo  na boloňském hlavním vlakovém nádraží k teroristickému útoku. Politika ovšem tvoří jen pozadí intenzivnímu a neobyčejně působivému příběhu čtrnáctiletého Martina, který se chodí koupat do zakázané americké vojenské zóny, který je fascinován surfováním a který se zamiloval do přítelkyně svého staršího bratra.

21:23 - Na přechodu pro chodce se potkávám s režisérem Hřebejkem. Jdeme na jedno pivo.

2:23 - Platím a jdu spát.

15:03 - Miluji zlínské farmářské trhy, které tu byly mnohem dřív, než se v Praze o něčem takovém vůbec začalo mluvit. Dnešní nákup, ale nebyl nejšťastnější. Nádherné červené jahody byly jen na vrchu, ve spod nedozrálé bělotiny. V parku se jimi pokouším krmit kosy, ale i oni pohrdnou.

17:20 - Sedmý soutěžní film. Francouzská Láska jako jed (Un poison violent, r. Katell Quillérvéová, 2010) vrhá všechny členy poroty do extáze. "Nádherné!" "Normálně jsem plakala." "Lepší než Malá Miss Sunshine." Paola do svého notýsku, kam zapisuje naše hodnocení jednotlivých snímků, píše první desítky. Hlavní hrdinkou snímku je čtrnáctiletá Anna, jejíž život se ocitl ve velmi bolestných mělčinách - otec opustil rodinu kvůli jiné, milovaný dědeček se chystá na smrt, místní farář vede s Annou před biřmováním hovory o Bohu a sympatický Pierre by ji nejradši pořád líbal a osahával. Všechno (i velmi odvážné scény!) je podáno vkusně, s citem, empatií a mimořádnou působivostí. Tatínek pochybuje o správnosti svého kroku, ale Annu si k sobě vzít nehodlá, maminka těžce nese Annino dozrávající a svoje odkvétající ženství, dědeček Anně naznačuje, že by před smrtí rád naposledy viděl místo, odkud vzešel a rozhodně tím nemyslí rodnou vísku,  pan farář bojuje s vlastní slabostí a Pierre je sice o půl hlavy menší, ale chová se jako chlap, který ví, co chce.

19:15 - Ivan Barnev si stěžuje, že po Anglickém králi rozuměl perfektně česky, ale za posledních pět let všechno zapomněl. Holt by to chtělo nějaký nový film s Jiřím Menzelem. Bruce Webb se mě ptá, proč na některých dvacetikorunách číslice 20 je a na některých ne.

19:40 - Osmý soutěžní film. Irské Všechny dobré děti (All Good Children, r. Alicia Duffyová, 2010) sice zdobí velmi dobré herecké výkony i řemeslná kvalita, ale příběh psychopatického irského chlapce na francouzském venkově je... až příliš psychopatický.

22:12 - Na párty České televize sice přicházím pozdě, ale za chvíli jsem tu za jednu z hlavních hvězd. Bohužel. Trojice stříbřitých robotických tanečníků po vystoupení svém provede to, čeho se všichni diváci upřímně děsí - vybere si "dobrovolníky" a ztrapní je pro pobavení ostatních. Jsme tři - jakási mladá herečka ze seriálu 4teens, János Bán alias Otík z Vesničky mé střediskové a moje maličkost. Nejdřív nacvičujeme společnou choreografii a pak máme každý dvacetivteřinové sólo. Oba herci, kterým nedělá problém se předvádět, a já. První sólo má János Bán a je jedním slovem skvělý. Jako druhé se prezentuje půvabné mládí. Třetím kozlem na ledě jsem já. Je úžasné pokoušet se o pohyby, které jsem nikdy nedělal a sledovat bezopočet mobilů, které vás fotí a natáčejí. Bojím se, že na youtube to bude dřív, než se vrátím do hotelu. Odměnou jsou pro nás kromě potlesku rozjařených diváků i omalovánky Robotík Otík, což je v případě Jánose Bána zvlášť pikantní.

10:00 - Hodinovka ve zlínském studiu Českého rozhlasu, které sídlí v krásné Baťově vile uprostřed zeleně. Úžasná pohoda. Jen ty písničky. Jako bych se v čase propadl do poloviny 80. let.

17:20 - Devátý soutěžní film. Dánský Mrakodrap (Skyskraber, r. Rune Schjøtt, 2010) navodí velmi příjemnou atmosféru už svojí crazy předehrou. A divoké věci se dějí i pak. Sedmnáctiletého Jona, který žije pořád tak trochu v dětském světě, totiž osloví nevidomá Edith s velmi zvláštní prosbou - chce přijít o panenství. Problém je kromě řady jiných i v tom, že Jon trpí fimózou, tedy bolestivým zúžením předkožky. Naštěstí (nebo bohužel?) je tu Jonova matka, nepříliš schopná, alkoholu propadlá veterinářka... Další výborný film, který se bude v konečném účtování asi ucházet o jednu z cen.

19:40 - Desátý, poslední soutěžní film. Na projekci českých Osmdesáti dopisů (r. Václav Kadrnka, 2011) je narváno. Jak by ne, film se natáčel právě ve Zlíně (recenze zde). Na kolegy v porotě ale příliš velký dojem neudělá. Vysvětluji kolegům, že Zlín za totality nebyl Zlín ale Gottwaldov, že Klement Gottwald byl vůdce komunistického puče v roce 1948 a že jeho mumifikování skončilo fiaskem. Ivan Barnev líčí v bleděmodrém totéž o Georgi Dimitrovovi a městu Dimitrovo. Angličan Bruce Webb přiznává, že do roku 1990 ho země jako Československo nebo Bulharsko vůbec nezajímaly. Následuje debata o tom, jak moc cestovali západní kolegové v dobách svého mládí a jak my, z východu (jsme všichni zhruba stejně staří). Oni všude, my nikam.

21:10 - Závěrečné sezení poroty. O vítězi i držiteli Zvláštní ceny je rozhodnuto během minuty. Shoda je vzácná a rychlá. Je nám jen líto třetího v pořadí. Také mimořádně povedený film, ale jako porotci můžeme udělit holt jen dvě ceny.

22:22 - Dnes italská párty. Po ní tradiční dojezd v baru hotelu Moskva.

4:04 - Začíná svítat. Jdu spát. Ve výtahu se potkávám se Stanou Katic.

10:30 - Setkání porot s novináři připomíná bruslení na tenkém ledě, protože hodnotit musíme, ale výsledky zatím prozradit nemůžeme.

21:00 -Synottip párty potvrdila tradici nejlepšího mejdanu týdne, hlavní patron festivalu se prostě vždycky dovede vytáhnout. Nejlepší jídlo, nejlepší program (a největší snobárna). Osobně dorazil Kája Gott, Jarda Jágr i Mirek Donutil. Kolem půlnoci ale jdou společenské konvence trochu stranou. Naštěstí i u hlavní poroty. "Co si opravdu, ale opravdu myslíte o českých filmech v soutěži?" páčím naléhavě. Podotýkám, že viděli filmy Čertova nevěsta, V peřině a Piko. A nakonec se upřímné odpovědi i dočkám: "Patřily mezi ty nejhorší." Nejvíc je zajímá Troškova pohádka, protože to je něco, s čím se doma nepotkávají. Žánr neznají, technické aspekty typu kamera a triky hodnotí velmi vysoko, pořizovací náklady jim připadají neuvěřitelně nízké, ale to ostatní...

11:00 - Závěrečná tisková konference. Výsledky ovšem až do večera podléhají přísnému embargu. Cenou Evropa jsme v kategorii evropských debutů ocenili francouzský snímek Láska jako jed, Zvláštní cenou pak dánský Mrakodrap.

16:00 - Generálka na večerní přímý televizní přenos se nekonečně vleče. Jediné oživení nabízí Monika Absolonová ve chvíli, kdy se jí rozváže bota na vysokém podpatku. Nejdířv maskuje, potom balancuje, pak botu odhodí a komicky dorovnává výšku boty nezuté. Choďte ale několik minut po jedné špičce...

20:00 - Sál Kongresového centra je nádherný a na obrazovce vypadá ještě líp. Ale jak funguje samotný večer si netroufám po odpoledním nekonečnu hodnotit.

22:12 - Závěrečná pařba v areálu zlínských Filmových ateliérů. Neskutečné davy lidí, neskutečné fronty - hlavně na pivo. Vína si prakticky nikdo nevšímá, snad proto že má chuť šťovíku. Dojatě se loučím s kolegy porotci. Všichni mluví v superlativech a nezdá se, že by to byla jen společenská konverzace. Tradiční zlínští harcovníci se zase shodují, že ten jednapadesátý ročník se povedl ještě víc než velké loňské jubileum.

8:12 - Opouštím svůj pokoj v hotelu Moskva. Bude se mi stýskat po cestě ze sprchy k posteli, která mi vždycky spolehlivě znovu začernila chodidla. Tak zase za rok na Ydykseb!