Bod zvratu má do filmu přinést nejen moment překvapení, ale také vyprávění nabít novou dynamikou. Obojí se víc než skvěle povedlo řeckému snímku Černé pole (Mavro livadi, r. Vardis Marinakis, 2009). Přitom to všechno začalo tak tuctově:
Polovina 17. století, ženský klášter ukrytý vysoko v horách a osamělý zraněný jezdec, který se s vypětím posledních sil svých i svého oře doslova doplazí před bránu. Kdo je to? Jaké riziko je s ním spojeno? Které ze sester svěřit jeho léčbu? Koho k němu pouštět? A proč vlastně? Mladičká Anthi je svalnatým mužským tělem očividně přitahována a neřestnou sestrou ke hříchu doslova ponoukána. Jak dlouho lze probouzející sexualitu držet na uzdě bodáním do slabin? A jakýže ostrý bod zvratu nám to scenárista a režisér v jedné osobě vlastně přichystal?
Celovečerní debut absolventa londýnské National Film School charakterizuje důraz na vizuální stránku vyprávění a minimum dialogů, jež mají zdůraznit živočišnost příběhu, barbarskost období, ve kterém se odehrává, i ryzost citů, jež se navzdory tomu všemu nakonec dokáží dostat na povrch.
(K)lamač srdcí
Neméně dobrý, i když logicky zcela jiný, je i další celovečerní debut, tentokrát romantická komedie (K)lamač srdcí (Heartbreaker, r. Pascal Chaumell, Francie/Monako, 2010) s Romainem Durisem a Vanessou Paradis v hlavních rolích! Pokud by vám někdo vyprávěl zápletku filmu, asi by ve vás moc nadšení nevzbudil. Příběh profesionálního svůdce žen, který za úplatu rodičů, sourozenců či přátel rozbíjí neperspektivní vztahy, zavání ždímáním již několikrát vyždímaných žánrových klišé. Ovšem, světe, div se, trojlístku scenáristů se podařilo stvořit opravdu chytrou a vtipnou podívanou, kterou navíc režisér dokáže servírovat v sympaticky svižném tempu.
Pořád jsem si v duchu opakoval: "Nepokažte to, nepokažte to (no, dobrá, volil jsem expresivnější výrazy, ale co už!), je tady zaděláno na jednu z nejlepších romantických komedií posledních let." A ejhle, ono to vyšlo!
S plnou zodpovědností člověka unaveného festivalovým maratonem prohlašuji, že naposledy jsem se v rámci žánru takhle dobře bavil u Lásky nebeské či spřízněného muzikálu Mamma Mia! Až film dorazí koncem srpna do našich kin, určitě na něj se svými drahými polovičkami zajděte. Garantuji, že se nebudete nudit a pravděpodobnost sladké odměny na konci večera bude větší než vysoká!
Čím zároveň vystavuji vysoký kredit programovému oddělení festivalu. Během čtyř karlovarských dnů jsem nenarazil (kromě z logických důvodů uvedeného snímku Unaveni sluncem 2: Exodus) na vyloženě špatný titul!
Méně diváků, málo hvězd
"Každý si točíme dokumentární film vlastního života," pravil na závěrečném ceremoniálu s noblesou a vtipem sobě vlastním Marek Eben. Někomu během oněch deseti festivalových dní přibylo milostných scén, někdo se věnoval spíš (alkoholové) akci, všichni se ale potkávali v přítmí vydýchaných sálů a na závěr hodnotili.
Zahraničním tvůrcům se líbilo emotivní, spontánní a mladé publikum, byť na západ Čech letos nedorazilo tolik baťůžkářů jako v minulých letech (oficiální statistika mluví o 126 808 divácích). Konkurence souběžně pořádaných a kromobyčejně dobře obsazených hudebních festivalů i vliv zničujícího vedra byl asi nemalý. Nepodceňoval bych ani absenci hvězd. Jude Law a Nikita Michalkov? Tak stručný seznam nejzářivějších hvězd Karlovy Vary neměly, ani nepamatují. V roce 2004 na západ Čech například dorazili Harvey Keitel, Elijah Wood, Jacqueline Bissetová, John Cleese, Roman Polanski, Liev Schreiber... Neméně nabité to bylo i v jiných letech.
Karlovarský festival si i nadále udržuje svůj vysoký standard, to bezpochyby! Zároveň ale člověka napadá, jestli nejede tak trochu na setrvačník. Chtělo by to nový impuls, aby festival nesklouzl do rutiny a rutina do nudy. Navíc není radno podceňovat ani konkurenci, zvlášť když se příští rok na Vary termínově tlačí konkureční áčková přehlídka v Moskvě.