Zlínské střípky

Mám to pořád před očima. Na zlínské nádražíčko si to supí vlak se všemi hvězdami českého filmu – roztomilý člověk Oldřich Nový, král komiků Vlasta Burian, jeho věrný přihrávač Jaroslav Marvan, babička Terezie Brzková, mazánek František Filipovský, nejobsazovanější český herec všech dob Theodor Pištěk… A na silnici podél dvě rozesmáté prostovlasé dívky na kole, Adina Mandlová a Nataša Gollová, které se snaží závod se supící lokomotivou vyhrát. Byl to báječný nápad vzít všechny herce, režiséry, producenty a scenáristy daleko od pražského shonu, dopřát jim pocit sounáležitosti a možnost nového nadechnutí, které v době okupace mělo nejen kulturní, ale i ohromný společenský význam. Škoda, že nacisté Filmové žně zakázali. A velké štěstí, že se do Zlína festival vrátil a že při své službě dětem a mládeži nezapomíná ani na české tvůrce. Karlovarský festival je příliš velký, než aby se na něm mohli potkávat opravdu všichni. Většinou se to trhá na vyvolené v Becher baru a spřízněné partičky rozstrkané všude možně. Plzeňské Finále je díky dálnici tak blízko Prahy, že většina tvůrců se tam jen otočí. Jediný Zlín představuje místo, kde se všichni filmaři opravdu (a rádi) potkávají.

Dlouho jsem se bál říct to nahlas a pořád doufal v nějaký zázrak. Až před nějakými třemi lety jsem se rozhodl podívat pravdě do očí a ve zlínském studiu Českého rozhlasu řekl větu, která hodně bolela: „Český film pro děti a mládež, onen hýčkaný klenot a vynikající vývozní artikl 60. až 80. let, je definitivně mrtev.“ Smrt Oty Hofmana, Jindřicha Poláka, Josefa Pinkavy, Karla Kachyni, Radima Cvrčka, Drahušky Králové, zdravotní stav paní Věry Plívové-Šimkové, absence nových tváří, nezájem státu… Prostě nikde jsem neviděl světélko naděje.

Dnes už to můžu říct: „Mýlil jsem se.“ Tradice specifického řemesla byla sice zpřetrhána, nicméně všichni ti Páni kluci , Krakonošové a lyžníci a další skvělé tituly si své nástupce vychovaly samy. Loni ve Zlíně i na Berlinale slavila velký úspěch Maria Procházková s filmem Kdopak by se vlka bál, právě teď dobývá tuzemská kina novinka Jana Svěráka Kuky se vrací, na léto se chystá natáčení filmu Modrý tygr, o vskutku výjimečném citu režiséra Karla Janáka pro výběr dětských herců ani nemluvě. Aniž bych se chtěl znovu mýlit, tvrdím: „Filmy o dětech a nejen pro děti jsme dělat nezapomněli!“

Z padesáti ročníků chyběl jen na třech, jinak je tu rok co rok. Když jel do Zlína vůbec poprvé, vymrzlým vlakem osm a půl hodiny, potkal se ve vlaku díky hladu jednoho a velké svačině druhého s jistým Milošem Macourkem a slíbili si, že někdy spolu něco natočí. Natočili, docela brzy a naštěstí nezůstalo jen u jednoho kousku. Scenárista Miloš Macourek (1926-2002) svou nespoutanou fantazií rozpohyboval a režisér Václav Vorlíček s vkusem, vtipem a neodolatelnou nadsázkou zrežíroval mj. tyto filmy a seriály: Kdo chce zabít Jessii? , „Pane, vy jste vdova!“ , Dívka na koštěti , Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách , Což takhle dát si špenát , Arabela , Létající Čestmír , Křeček v noční košili , Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko…

Rok co rok slaví Václav Vorlíček ve Zlíně narozeniny, rok co rok mu blahopřeji a rok co rok mí odpovídá: „Hlavně že jsou dožité, nemám rád, když se potom na parte píše: Zemřel v nedožitých…“ Letos ve Zlíně slaví narozeniny osmdesáté, takže… Václave, přeji ti nejen další dožité narozeniny, ale i nového Macourka. Elánu máš víc než dost, takže pak by nám divákům mohla ukápnout i nějaká ta nová Arabela!