Krátkometrážní radost Anifilmu nabídla barevně i společensky rozmanité žně

Animované kraťasy jsou jednoznačně tím nejsvobodnějším filmovým útvarem, kde tvůrci a tvůrkyně nejsou zatížení realističností či vyprávěním větveného příběhu a mohou tak plně povolit uzdu své vizuální fantazii. Zároveň jsou produkčně i finančně lépe zvládnutelné, díky čemuž se k jejich tvorbě může dostat takřka každý. Festivaly jsou pak kolikrát jediným místem, kde může diváctvo výsledky vidět, ačkoliv se jim u nás nedostává patřičné pozornosti. Díky návštěvě výživného programu Anifilmu se tak dostanete k filmům, které již jinde nezastihnete.

Krátkometrážní kategorii ovládli křehcí Obchodníci s ledem, kde v cyklických situacích sledujeme otce se synem, kteří na vrcholu hory v mrazicích boxech vyrábějí led, jenž potom vozí do vesničky hluboko pod nimi. Poutavým vyprávěním a zužitkováním předznamenaných motivů tvůrci tesají intimní příběh o rodičovském poutu, lásce k práci a nenásilně zapojují tematiku globálního oteplování, které dvojici postupně zamezí v jejich živobytí.

Výrazným motivem letošních kraťasů byl hněv a to, jak se s ním dokážeme vyrovnat. Polsko-lotyšské Konjunkce nabídly časoprostor popírající soužití páru, který si v tísnivé domácnosti začne lézt na nervy. Jednoduchou kreslenou animací zbavenou nepodstatných prostorových prvků nahlodávají analogii závislostí a subjektivních zlozvyků. V Amoku je pak hněv vtělený do postavy nerudného trpaslíka, jenž protagonistovi brání ve šťastném milostném životě. Akčně laděná podívaná s videoherní estetikou Dřevěné zrcadlo zpracovává nadčasové téma přehnaných rodičovských nároků, zasazené do barvitého světa bojovníků připomínajících antiku.

Oblíbenou kategorii esteticky naivních snímků zastoupila absurdní hříčka Divoký a huňatý, kde se otec musí smířit s tím, že se jeho dcera zamilovala do yettiho. S lehkostí vyprávěný příběh vyniká roztomilými emocemi a nápaditými gagy. Sladké sny nabízejí anekdotu z perspektivy hotelové uklízečky, které s rozmazlenými zákazníky dojde trpělivost a tarantinovským závěrem s krvavou koupelí dojde vnitřního klidu. Třetí dílo obdobného rázu s vševypovídajícím názvem Ptáci, kterým se lámou nohy s humornou zápletkou absurdního rázu, přenáší strasti opeřenců i na ostatní živočichy a vytváří třaskavě komediální zážitek.

Pozoruhodný experiment Planety a roboti čistě generovaný umělou inteligenci dává prostřednictvím jejího dialogu s divačkami a diváky naději, že se stále víc probírané záležitosti nemusíme bát. Naopak bychom si měli uvědomit výjimečnost lidského vědomí a možnosti cítit emoce, kterou budou počítače vždycky postrádat. Výtvarně náročné Ze dřeva volí animační metodu opracování špalku, který využívá k vykreslení vztahu společnosti k dřevěnému materiálu napříč dějinami. Animátor jednotlivé fáze ryje tak dlouho, dokud mu nedojde materiál, aby dynamicky vrcholil kritikou konzumní společnosti. Protože ta přírodu likviduje, stejně jako snímaný kus dřeva.

Za zmínku stojí i další příspěvek renomovaného Nikity Diakury, jenž v Saltu vzad učí svého počítačového avatara gymnastickým kouskům. Tradičně ohledává možnosti animovaného filmu ve vztahu k počítačovým hrám a opět posouvá hranice tvorby tohoto žánru bez animace jako takové. 

Živé diskuze mezi lidmi, kteří slyší hlasy skrze autentické výpovědi schizofreniků, přenášejí nepříjemnou kondici na publikum a přibližují obtížnosti, s kterými se nemocní potýkají, čemuž je podrobená i kresbou jednoduchá animace. Roztomilý fiktivní portrét vyhaslé herecké krokodýlí hvězdy Smile pak staví paralely mezi reálným mediálním prostorem, který dokáže hercům zničit kariéru a předkládat bombasticky zkreslená fakta. Díky pseudodokumentárním záběrům a fiktivním archivním materiálům srší hravostí, a přesto dokáže na konci předat silnou depresivní výpověď o hollywoodském průmyslu.

Cenu za studentský film pro sebe uzmul japonský Dům ztracené naděje ztvárněný 3D počítačovou animací, jenž zpřítomňuje mrazivý zážitek z prostředí pečovatelského domova, kde stárnoucí lidé pomalu ztrácejí osobnost a možnost komunikace. Tíha stáří perspektivou jednoho z pečovatelů na poli necelých deseti minut vtáhne a s notnou dávkou pesimismu i vyplivne.

Curiosa kombinuje netradiční loutkovou animaci s reálnými herci, kteří na sobě mají obří papundeklové hlavy. Představuje lehce přenositelnou situaci, kdy je někdy lepší se nového partnera nevyptávat na jeho milostnou minulost, neboť je lepší nechat kostlivce ve skříni a nadále žít v blažené nevědomosti. Exploatační Vulvina, královna rozkoše zrcadlí lidský chtíč a nesvázanou erotiku, zabalenou v akčním hávu s mystickým příběhem, kdy se vládkyně nezdráhá pro vášeň s démonem smrti obětovat sama sebe.

Chaos ve světě anekdoticky nadhazuje diskusi ohledně globálního oteplování, vztahu k menšinám a předsudkům. Každodenní myšlenky vnáší do světa zvířat a s nadsázkou pitvá dopady na společenskou etiku a podstatu živočišné existence. Svérázně znepokojivý RIM konstruuje svět postav s hlodavci v kleci na hlavách, které jsou izolované u domácích televizorů a postupně ztrácejí vlastní identitu, načež metaforicky splynou s televizním programem. Ztrátou vlastní identity se zabývá i jihokorejská Persona, jež pálí do idealizovaného světa sociálních sítí, které postupně zžírají fyzickou osobnost a nahrazují ji virtuální.

Výtvarně působivá Palba do vlastních z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu malbou na skutečnou hraniční zeď rozehrává fotbalový zápas chlapců s vojáky, jehož průběh přestane mít se sportem cokoli společného. Poetická reflexe dlouhotrvajících rozepří díky zasazení animovaných fází do reálného světa způsobí uhrančivý zážitek perspektivou dětských očí. Na pozitivnější notě se nese bajkovitá Krásná letní noc, kde zvířátka společnými silami zneškodní zákeřného pytláka. Hravě se vyhýbá agitačnímu rázu a rozebírá téma spravedlivé pomsty.

Pásma Českého obzoru letos rozmanitě pokryla všechny přední animátorské katedry od FAMU, přes Zlín až po Ostravu, nezapomnělo se však ani na nezávislé projekty mimo školní lavice. Dle očekávání si pro skleněné ocenění dokráčel Philippe Kastner, jehož Deniska umřela okouzlila diváky a divačky již na letošním Berlinale. Do tmavě modré zahalené výtvarno tematizuje vyrovnávání se s odchodem milovaného pejska a vyniká jako ideální film pro všechny, kteří si obdobnou situací prošli. V soutěži se objevila i jeho humorná minutka Šmik!, zpřítomňující traumata telefonátů během vaření.

U domácích mazlíčků zůstal i přímočarý příběh netradičního zvířete v domácnosti Jmenuju se Edgar a mám krávu, vyprávěný flegmatickým majitelem, jenž najde v osamělém životě štěstí v podobě rostoucího telete, které začne časem nezadržitelně růst. Zvířecí detektivka Případ mrtvého brouka ovládá klasické žánrové tropy, ačkoli trpí doslovností dialogů a dabingem. Oblíbený svět zvířat uzavírá bizarní Trash talk!, jehož struktura odvíjející se od epizod mizerné talkshow vedené hlodavci na dně popelnice, pokouší diváckou snesitelnost a hraje surreálně podvratnou hru ověšenou záměrně trapným humorem.

Kolektivní pixilace z dílny UMPRUM Kupé na 16mm filmu čerpá z estetických tradic grotesky a řezá je Švankmajerovským nádechem. Absurdní epizodické situace přibližují dobře známé zážitky z jízdy vlakem, které propojují running gagy s průvodčím pátrájícím po kuřačce. Adaptace hororové básně E. A. Poea The Wooden Ghost spoléhá na kontrastní černobílý obraz a kombinuje hraný a animovaný film, číž vynikne surreálně temná atmosféra horečnaté noční můry s rozpohybovaným havranem. Středometrážní 3-2-1 Start, který se aktuálně promítá v planetáriích, je pak nepříliš šťastným pokusem o edukativní film s křečkem vymýšlejícím plán, jak dostat robota zpátky do vesmíru. Trpí na opakování stejných informací, generický vizuál a nespoléhá se na představivost dětského publika. Ve finále však předá hodnotné informace pro pochopení základů fyziky, ačkoli by si zpracování zasloužilo vynalézavější způsoby.

Progresivní sekce filmů pro virtuální realitu nabídla především pohledy do historie, sociologické reflexe a prožitkové kusy, které se neopírají o vyprávění příběhu. Již na předchozích festivalech uvedené Z hlavního náměstí diváky a divačky usadí do centra strohé krajiny, kde žijí pouze původní obyvatelé s několika stany. Při každém dalším rozhlédnutí kolem sebe sledují rostoucí a rychle se měnící město, lidskou nesnášenlivost, kolonialismus a nastupující diktaturu. Intenzivní zážitek se satirickým tónem umocňuje skutečnost, že publikum samo dává ovladačem pokyn k infrastrukturním změnám.

S humornou nadsázkou vedený Únos do Vostoku nás situuje do role Sověty uneseného vědce v době studené války, jemuž jsou kladené otázky ohledně tajného výzkumu. Na základě ochoty spolupracovat se odvíjí další plynutí příběhu v prostředí mrazivé Sibiře. Vhled do hlavy malíře Paula Kleeho poskytuje Bez rámu: Maňásci Paula Kleeho, jehož životní dráha je ztvárněná světem loutek, jež sledujete z ptačí perspektivy.

O nejsilnější zážitek se postaral prožitkový Walzer, který za rytmických tónů valčíku archivními fotografiemi přibližuje první vlnu feminismu na přelomu 19. a 20. století. Síla odkazu našich neznámých předkyň, jejichž obraz známe pouze z tisíců zapomenutých fotek, nechává tempo objevování n publiku, takže každý odejde s odlišným zážitkem. Fyzický experiment Honba za beaty pak díky aditivní vestě přenáší nabušený zážitek z ilegální rave party v Coventry z roku 1989 a dravě útočí na veškeré smysly.

I letos je třeba pochválit organizátory a skvělé provázání s městem konání. Je radost sledovat každý rok rozrůstající se fenomén animovaného filmu, kterého si návštěvnictvo užije dosyta. Příležitost vidět spoustu opomíjené krátkometrážní tvorby představuje nebývalou studnici inspirace, která bohatě vystačí až do příštího ročníku.