Český lev 2009: Cena za dlouholetý přínos pro Janu Brejchovou!

"Není to žádná suverénní krasavice, jak by se snad z časopisů a novin mohlo zdát, je to plachá, velmi křehká a zranitelná žena," tvrdí režisér Jan Hřebejk, který ji obsadil do filmu Kráska v nesnázích, za nějž získala Českého lva.

"Co si v souvislosti s ní vybavím jako první?" opakuje moji otázku režisér Jiří Svoboda, s nímž Jana Brejchová natočila filmySchůzka se stíny , Zánik samoty Berhof a Skalpel, prosím. "Vybaví se mi okamžiky, kdy jsme točili nejvypjatější scény Berhofu. Mladým klukům vypráví, jaké to bylo před válkou, má na sobě vojenské kalhoty a režné tričko a přitom vypadá jako Madonna." Podle Svobody je Brejchová jedním z mála herců, kteří víc žili ve svých rolích než v osobním životě: "Projeli jsme spolu spoustu festivalů, byli jsme v Anglii, Paříži, Římě, ale všechny přehlídky, hotely a novináře vnímala jen jako nutné zlo, které patří k její práci. Ze všeho nejvíc ji zajímal další scénář."

Janu Brejchovou objevil pro film Ladislav Helge, který na počátku 50. let pracoval jako pomocný režisér u Jiřího Sequense. Jako třináctiletou ji přivedl do filmu Olověný chléb. O tři roky později zazářila po boku Jiřiny Šejbalové ve filmu Vlčí jáma režiséra Jiřího Weisse a další dva roky na to už byla vyhlášena Herečkou roku. Za svého otce stvořitele přesto všechno považuje režiséra Jiřího Krejčíka, s nímž natočila snímky Morálka paní Dulské, Probuzení , Vyšší princip a Labyrint srdce. "Nemám konzervatoř, ani DAMU a za všechno, co umím, za základy profese, vděčím panu Jiřímu Krejčíkovi. Právě on, výsostný herecký režisér ze mě udělal herečku," opakovala zas a znovu v bezpočtu rozhovorů.

"Zdá se mi to jako před pár dny," vzpomíná Krejčík, "po dlouhé přestávce jsem připravoval film s paní Baldovou Morálka paní Dulské a na herecké zkoušky mi přivedli i Janu. Nic jsem o ní nevěděl, jen že hrála ve filmu Vlčí jáma podle spisovatelky Jarmily Glazarové. Zaujali mě už její krásné oči. Říká se, že oči jsou oknem do duše, a její pohled obsahoval myšlenku a to myšlenku nesmírně zajímavou. Před kamerou se chovala se samozřejmou jistotou a já cítil, že jistotu nemám spíš já. Nevěděl jsem, jak s ní jednat, bál jsem se, abych ji nevyplašil nevhodným pokynem nebo přáním. Záhy jsem ale zjistil, že můžu očekávat a žádat cokoliv, bude-li to vhodné."

Režisér Svoboda k tomu dodává, že Jana Brejchová nepatří ke klasickým hercům, kteří by si doma něco připravili a pak to přišli předvést: "Je spíš typem amerického či polského herce, který postavou opravdu žije, než aby jenom něco předstíral."

"Byla první herečkou, jako kdysi Lída Baarová, Adina Mandlová či Nataša Gollová," vzdává Brejchové hold režisér Krejčík. "Byla první z řady nikoliv dlouhé, ale významné, zejména pro moji tvorbu. Záhy přišli Iva Janžurová, Vladimír Pucholt, Jiřina Jirásková, Josef Abrhám, Ivan Mistrík, Emília Vášáryová... Byli první, kdož předstoupili před moji kameru a záhy oslnivě zazářili. Zamýšlel jsem se jednou nad tím, jak některý mladistvý zhev, který zaujal a zazářil, záhy pohasnul, jako by se jeho mladistvý půvab vytratil. Jana Brejchová své půvaby neztratila, byla oslnivá jako mladistvá naivní dívenka, zajímavá v pozdějších letech zralosti," říká dvaadevadesátiletý tvůrce.

Jiří Svoboda se s Janou Brejchovou poprvé potkal počátkem 80. let při práci na televizní inscenaci Jehla, v níž představovala lékařku, jejíž hodiny tikají stále hlasitěji - chce být stejně úspěšná jako muž, což se jí nedaří a hodlá všechno obětovat dost možná své poslední šanci. "Předtím jsem Janu viděl ve filmu Jaroslava Balíka Slečna Golem a líčení na ní doslova stálo, to jsem nechtěl," vzpomíná Svoboda. "Tehdy jsme si ještě vykali, tak jsem na ní šel opatrně: Vstáváte ráno z postele, tak nemůže být nalíčená a učesaná. Postupně, krůček po krůčku jsem se jí snažil přesvědčit o tom, že hraje ženu v určitém životním zlomu a podle toho by měla vypadat. Jana na to okamžitě kývla, což jsem obdivoval, protože pro herce a  ženu obzvlášť je těžké ukázat na kameru nedokonalost své pleti, první vrásky." Film měl úspěch a Jiři Svoboda si získal Janinu plnou důvěru, ostatně právě důvěra je s přibývajícími lety pro Janu Brejchovou stále důležitějším faktorem.

Jiří Krejčík o vzájemné spolupráci říká: "Občas se mi spolupráce s některými herci nedařila, nebyli schopni přijmout moji metodu. Herec je pro mě něco jako hudební nástroj a je zajímavé, že podobně to cítil i Ingmar Bergman. Liv Ullmannová se jednou na karlovarském festivalu svěřila, že byla Bergmanovými stradivarkami. S Janou jsem to cítil podobně."

K vrcholům kariéry Jany Brejchové bezpochyby patří kromě již zmíněných titulů i snímky Baron Prášil, V zámku a podzámčí, Každý den odvahu , Návrat ztraceného syna , Panna a netvor , Noc nevěsty , Kdyby tisíc klarinetů , Noc na Karlštejně resp. seriály F. L. Věk a Arabela. O to víc proto překvapuje, že filmování považuje ze své strany za uzavřenou záležitost. "Já jí vlastně rozumím," namítá ovšem režisér Hřebejk, "po všech těch Weissech, Krejčících a Schormech, s nimiž točila, je těžké přijímat nové výzvy, zdá se mi, jakoby patřila do minulého světa, který byl méně agresivní. Přesto by mi bylo líto, kdyby už nic nenatočila, protože pořád je to excelentní herečka."

Slovům o jejím definitivním konci s natáčením filmů Jiří Svoboda moc nevěří. "Věřím, že kdybych měl pro ní v ruce skutečně dobrou roli, že by ji vzala," myslí si a dodává, že jakkoliv to bude možná znít u jedné z nejobsazovanějších hereček divně, podle jeho názoru nebyl její talent zcela využit. A Jiří Krejčík s tím beze zbytku souhlasí.

Jana Brejchová, herečka neobyčejného půvabu, charismatu a talentu, která nedávno oslavila významné životní jubileum, zítra večer v pražské Lucerně obdrží Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Více na její herecké kartě.

 
Český lev v sobotu 6.3. ve 20:00 na ČT1