Tak nám ztmavili d'Artagnana. Proč by slavného mušketýra měl ztvárnit černošský herec?

O přípravě nového zpracování Třech mušketýrů jste možná slyšeli. Dvoudílná francouzská produkce zanedlouho zamíří i do českých kin. V dubnu se můžeme těšit na první část s podtitulem D'Artagnan a před Vánoci uvidíme i druhý díl Milady. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, vždyť nová adaptace slavného románu Alexandra Dumase staršího vzniká každých pár let. Jenže vedle tohoto hvězdně obsazeného projektu s Vincentem Cassellem a Evou Green v hlavních rolích se na známé předloze snaží přiživit i další film, který pro účely marketingu využil hnací sílu celého internetu – totiž nenávist.

Agresivní komentáře na sociálních sítích si vysloužila adaptace, pod níž je režijně podepsaný Bill Thomas. Britský autor mnoha nízkoprofilových televizních projektů do své verze Tří mušketýrů obsadil do úlohy d'Artagnana začínajícího herce Malachiho Pullar-Latchmana. Problémem je barva hercovy pleti, jež podle mnohých neodpovídá ani tomu, jak v 17. století vypadali rodáci z Gaskoňska, ani Dumasovu románovému popisu.

Zde si nelze odpustit mnohokrát opakovaný, leč stále všeobecně opomíjený argument. Adaptace literární předlohy je sama o sobě originálním uměleckým dílem a se zdrojovým materiálem může naložit dle libosti. Není přece nutné (a dokonce ani žádoucí), aby pořád dokola vznikalo identické převyprávění jednoho příběhu. I ve zřejmě nejslavnější filmové adaptaci Tří mušketýrů z roku 1973 lze najít řadu odchylek od románu, ty ale vadí málokomu jednoduše proto, že se jedná o dobrý film a změny posloužily prohloubení diváckého zážitku.

Proměna etnika nějaké postavy je tedy tvůrčím rozhodnutím, k němuž mohou vést různé motivace. Někdy se jedná o snahu aktualizovat zastaralou předlohu způsobem, který lépe reflektuje současnou dobu, takže dílo může zaujmout větší část dnešního publika. Jindy jsou důvody spíše idealistické a autoři chtějí provokovat odlišným pohledem na etnické či genderové normy. Jinými slovy mohou se snažit představit alternativní realitu, v níž by diskriminované skupiny měly výrazně lepší postavení.

A někdy jde hlavně o zisk – obsazení černošského herce či herečky totiž zajistí velkou publicitu. Řadu těch, kteří se na sociálních sítích dušují, že se na takovéto „prznění“ klasiky rozhodně nepodívají, nakonec možná přemůže zvědavost. To je případ předloňské minisérie Anne Boleyn, kde si titulní manželku Jindřicha VIII. zahrála černošská herečka Jodie Turner-Smith.

Snaha nabídnout alternativní pohled na historii se však tvůrcům vymstila a tzv. review bombing Anne Boleyn na mezinárodní databázi IMDb dosáhl takových rozměrů, že editoři databáze sami v podstatě přiznali, že výslednému průměru ve výši 1,6 bodu z 10 nelze věřit. Převážně negativní recenze kritické obce však potvrzují, že v tomto případě se nepovedlo svérázný záměr obhájit, přestože mrzké uživatelské hodnocení řadící minisérii k nejhorším dílům všech dob je skutečně velmi přehnané.

Těžko říct, do které škatulky se zařadí Thomasovi Tři mušketýři. Zjevně nízkorozpočtová produkce je dle webu distributora Signature Entertainment určená pouze na DVD a streamovací služby, kde se jí dočkáme 13. března. Pro promítání v kinech je snímek potvrzený jen v jedné zemi, a tou je z nějakého neznámého důvodu Rusko. Z nevýrazného obsazení vystupuje pouze skotský rutinér James Cosmo a kvůli minimu dohledatelných informací o celém díle se dokonce leckde uvádí, že jde o televizní minisérii.

Z těchto důvodů se nabízí předpoklad, že obsazení d'Artagnana černošským hercem je motivované hlavně tím, aby se k filmu podařilo zdarma přitáhnout mnohem větší pozornost, než za kterou by byl distributor ochotný zaplatit. A to se skutečně daří – konzervativní strážci pořádku a pomyslná Liga za puristické adaptace už na Twitteru a Instagramu začali úřadovat.

Každopádně stojí za pozornost, že sám Dumas byl kreolského původu, což znamená, že jeho otec se narodil ve francouzské kolonii Saint-Domingue v Karibiku. Dumasova babička byla tamější černou otrokyní a spisovatel po ní podědil výrazně tmavší barvu pleti, než bylo pro Francouze v 19. století typické.

Nejednalo se však o něco extrémně vzácného, počátkem 19. století totiž do Francie přišly desítky tisíc Afroameričanů, kteří utíkali kvůli strachu z otroctví. Ve většině dobových filmů je však koloniální minulost Francie neustále přehlížená, takže je možná jenom dobře, že si moderní audiovizuální tvorba dovoluje narušit (mylně) zažité představy o dřívějších dobách.

S hodnocením samotného filmu a v něm obsažených tvůrčích rozhodnutí samozřejmě musíme počkat, než uvidíme výsledek, avšak zajímavé je sledovat i samotný mediální kolotoč. Ten totiž poukazuje na to, že každý pohoršený diskutér, ohánějící se argumentem „nejsem rasista, ale…“, se vlastně nechává nachytat a daný produkt jej výrazně emočně zasahuje. A co víc si mohou marketingoví guruové přát?