Hráli spolu milenecký pár. Ona dostala Oscara, on ne. Pak ji znásilnil

Hurt měl oslnivou kariéru, a to prakticky čtyřicet let. V 80. letech byl hned třikrát nominovaný na Oscara a Zlaté glóby, vyhrál i cenu v Cannes. Velmi talentovaný, vzdělaný, kultivovaný, všestranný. Mutace, Polibek pavoučí ženy, Bohem zapomenuté děti, Vysíláme zprávy, Náhodný turista, Smoke, Vesnice, Dějiny násilí… Šli mu citliví intelektuálové i padouši, postavy s autoritou i muži na hraně šílenství. Jak ale vypovídají pamětníci, léta bojoval se závislostí na alkoholu a drogách.

Již v roce 2009 vydala herečka Marlee Matlin svou biografii I´ll Scream Later (Zakřičím později), v níž popisovala i dvouletý vztah s Hurtem. Sblížili se při natáčení filmu Bohem zapomenuté děti, kdy jí bylo při kamerových zkouškách pouhých devatenáct (a šlo pro ni o filmový debut), jemu třiatřicet (a již s jedním Oscarem na kontě). On hrál učitele ve škole pro neslyšící děti, ona bývalou studentku, která zde pracuje jako uklízečka. Postupně mezi nimi klíčí láska, kdy se muž musí naučit, že nelze někoho milovat či být milován, pokud druhého ovládá. Šlo ve své době o velmi výjimečný snímek o tématu handicapovaných lidí, kteří zde navíc hráli. Sám Hurt se musel částečně naučit znakový jazyk a s Matlin, jež od dětství trpěla ztrátou sluchu, je pojilo intimní pouto.

Při předávání Oscarů v roce 1987 Matlin vyhrála nad mnohem zasloužilejšími kolegyněmi, stala se historicky nejmladší oceněnou a cenu vyhlašoval a předával sám Hurt. Ten nicméně onen večer nevyhrál. Po cestě limuzínou domů se pak na nic necitlivě obořil: „Proč si myslíš, že si to zasloužíš? Jsou tady stovky hereček, které pracovaly roky, aby si jich někdo všimnul, a tys tu pozornost teď získala jen tak. Přemýšlej o tom.“ Matlin zpětně popisovala, jak se bála vyhrát, protože podobnou reakci čekala a věděla, že to jejího partnera rozladí.

Krátce na to, během natáčení filmu Vysíláme zprávy, se po čtvrté hodině ráno Hurt vrátil domů opilý, vytáhnul ji z postele, křičel na ni a třásl s ní. „Hodil mě na postel, strhal šaty ze mě i ze sebe. Brečela jsem: ‚Ne, ne, ne. Prosím, Bille, ne.‘ Další, co si pamatuju, bylo, jak do mě Bill přiráží, když jsem vzlykala,“ popisuje Matlin děsivé zážitky. I v průběhu natáčení filmu Bohem zapomenuté děti byla ustavičně vystavována emočnímu a fyzickému zneužívání.

Prvního si částečně všímala režisérka Randa Haines, ale brala to jako součást Hurtovy metody, kdy pro dobrý výkon potřebuje vyvolávat lehké konflikty. Chápala to spíš jako hru a zápal než něco osobního. Z dnešního pohledu zní poněkud neuvěřitelně, že štáb nereagoval na to, když Matlin měla na těle neustále nové odřeniny a modřiny, což je dodnes vidět v některých scénách snímku, kde je svlečená. Nikdo se ani neobtěžoval tyto stopy násilí zamaskovat.

Matlin v knize popisuje i jiné druhy Hurtova násilného chování v soukromí. Brutálně ji napadl v době společného pobytu v Jugoslávii, kdy jí způsobil monokl a škrábanec na tváři, ona jemu natrhla ret. Chtěla jít spolu se svou tlumočnicí na policii, ale Hurt měl letenky na zpáteční cestu a všechny peníze. Vztah se rozhodla ukončit po jiném fyzickém napadení, kdy jí způsobil silné šrámy. A když chtěla zavolat policii, praštil telefonem o zem. Jak popsala v rozhovoru pro CNN, musela se mnohokrát bránit, ale bála se odejít, protože v New Yorku, kde spolu bydleli, nikoho pořádně neznala.

Shodou okolností jiné, předchozí situaci byla přítomná i někdejší Hurtova přítelkyně a matka jeho dítěte Sarah Jennings. Ta dosvědčila, že viděla Hurta, jak do Matlin kope. Tato zpráva přitom pochází už z roku 1989 z Deníku Chicago Tribune. Bývalá baletka také popsala, jak ji Hurt v průběhu jejich dřívějšího vztahu několikrát napadnul, jednou ji dokonce udeřil, když držela v náručí jejich čerstvě narozeného syna, jemuž bylo teprve pět dní.

Matlin přiznává, že za svůj život byla několikrát zneužívaná a týraná, což je velmi typické u žen trpících nějakým fyzickým postižením. Handicapované ženy jsou vystaveny domácímu násilí o 40 % více než ženy bez handicapu a třikrát většímu nebezpečí sexuálního útoku. Kvůli těmto zkušenostem Matlin již od puberty užívala drogy, ať už to byla marihuana nebo kokain. Nicméně se důsledně vyhýbala alkoholu, který právě měnil Hurtovu osobnost k horšímu, a to, ať už se náhodně napil, nebo naopak delší dobu nepil.

V pátek 18. března se v magazínu Variety objevil další článek, obsahující stejně závažné svědectví. Spisovatelka Dona Kaz zde líčí svůj vztah s Hurtem, jenž začal na konci 70. let a trval během natáčení tří filmů (Mutace, Očitý svědek a Žár těla). Asi nejdrastičtější pasáž eseje, kterou Kaz napsala pro Variety, zní: „Požádal mě, abych mu dělala společnost v Los Angeles při filmování. Žili jsme v Malibu v bungalovu na pláži. Když měl volno, plavali jsme, četli si navzájem poezii a milovali se. Ale náš vztah se brzy změnil. Bill mě fackoval, strkal do mě, mlátil mě, tloukl mě, a to pak následovaly slzy, omluvy a nabízení drahých dárků. Když mě týral, dokázala jsem to ze sebe setřást. Řekl, že se omlouvá. Myslela jsem si, že jsem ho možná vyprovokovala. Pohotovost jsem musela navštívit jen jednou. Až po mnoha letech jsem si dokázala připustit, že jsem byla obětí domácího násilí.“ I Donna Kaz vydala svůj příběh knižně několik let před MeToo. Hurt na knihu nikdy nereagoval.

Není pochyb o tom, že William Hurt měl přinejmenším v 80. letech období, kdy týral své partnerky. Nešlo o žádné tajemství a dnes o tom nemůžou být pochyby. V USA by těžko mohly vyjít kniha a články s takovými obviněními, aniž by následovaly žaloby. Přesto mu jako talentovanému herci bylo umožněno pokračovat v kariéře. Na léčení závislosti byl několikrát a Matlin v roce 2009 veřejně prohlásila, že by mu byla schopná odpustit, kdyby se jí aspoň jednou v životě za střízliva omluvil. To však do té doby podle ní nikdy neudělal.

Až na žádost deníku E! News vyslovil poměrně ambivalentní výrok: „Oba jsme se už posunuli. Jak si vzpomínám, oba jsme se sobě navzájem omluvili a oba udělali hodně, aby se naše životy uzdravily. Pochopitelně jsem se omluvil a omlouvám za jakoukoli bolest, kterou jsem způsobil. A vím, že jsme oba vyrostli. Přeju Marlee a její rodině jen to dobré.“

William Hurt je zjevně herec klamající tělem. Miliony diváků a divaček ho mají zafixovaného jako muže jemného vzhledu se zvláštním intelektuálním appealem, svým způsobem dokonce křehkého, přestože v reálu měřil 188 cm, zatímco Marlee Matlin pouze 163 cm. Typický byl jeho psychický magnetismus a intenzita, s níž se opíral do rolí – snad nikdy nehrál špatně. Je snadné k němu cítit sympatie a je těžké vidět ho jako osobu mimo filmové role. Stejně tak je ale až příliš snadné mluvit o „komplikované povaze“ či sklouznout ke klišé, že vztah mezi ním a Matlin byl „složitý“, či jak to popisovala zahraniční média ještě v době vydání zmiňované knihy „volatile“ (nestálý, těkavý). Někteří dokonce celou situaci zlehčovali dotazy na sexuální život a počáteční vášeň.

Jeho památce rozhodně neprospěje, když o něm budeme mluvit jen v dobrém. Protože právě tato povinná úcta k něčímu talentu či smrti může za to, že se nepříjemné věci neustále zametají pod koberec.