Přes několik rozečtení se mi v knižní předloze nikdy nepodařilo dojít někam dál, takže svou znalost děje Duny odvozují vlastně jen z nedávného připomenutí si filmu Davida Lynche, což ale vůbec nezaškodí, protože jsem se tak alespoň rychle orientovala v postavách a vzájemných úkladech mezi rodem Atreidů a Harkonnenů a dalších rozkolů, které do toho vnáší imperátor plus navíc intrik, za nimiž stojí čarodějky Bene Gesserit, k nimž patří i matka hlavního hrdiny Paula Atreida a konkubína jeho otce Jessica. Nemluvě o pouštní planetě Arrakis, která je zdrojem převzácného koření umožňujícího cestování mezi hvězdami, domovem bojovných Fremenů - a také obrovitých červů. V podstatě mě hodně překvapilo, že děj této první části se odvíjel podobně jako dejme tomu první dvě třetiny z Lynchovy verze, protože jsem si doteď myslela, že Lynch to natočil psychedelicky jako vždy :-) Akorát přemýšlím, jestli mi pomohlo to nedávné shlédnutí jeho filmu, asi možná ano, ale i tak mi přišlo, že Villeneuvova verze je jaski srozumitelnější, přehlednější, víc vysvětlující motivy postav, scénář je tedy lepší každopádně. No a co se týče vizuální stránky, tak tam se samozřejmě nedá srovnávat vůbec, od režiséra Příchozích a Blade runnera 2049, kterého osobně považují za největší počin (nejméně) desetiletí, jsem ani nic jiného nečekala, ale přece jen ty megalomanské lodě, architektura, poušť... a do toho Zimmerova hudba... Ano, tohle můžu. Jenom jsem si pořád říkala, koho mi ten Chalamet ve filtračním obleku s těmi svými černými kudrnatými vlásky připomíná a pak mi to docvaklo - Střihoruký Edward! Už se těším na druhý díl.
Emma Stone a Colin Firth jsou oba tak trochu po svém okouzlující, i když k sobě mi příliš nepasovali a nějakou vzájemnou přitažlivost bych jim nevěřila. Ukecaný film, typický Woody Allen, jeden dialog za druhým, slova doslova prší ze rtů jednotlivých postav, je to hravé, celkem vtipné, ale trvalý dojem to ve mně nejspíš nezanechá.
Hodnotím po shlédnutí první série a popravdě nevím, zda se podívám na ty další. Přestože jsem jednoznačně cílová skupina, protože tyhle dramatické seriály s prvky romantiky zasazené do britských historických kulis mám hrozně ráda a zde ještě navíc hrálo ve prospěch seriálu i to, že se odehrával na krásném cornwallském pobřeží, přistihla jsem se někde uprostřed série, že si další díly pouštím už jen ze setrvačnosti a ve skutečnosti mě ani příliš nezajímá, co bude dál. Neznám knižní předlohu, ale přišlo mi, že děj je tak neskutečným slepencem všeho možného, co autory napadlo, že by se tam ještě dalo nacpat, že jsem občas jen nevěřícně vrtěla hlavou. O historii hornictví v této oblasti jsem už něco četla, takže potud to bylo zajímavé, ale ty vztahové záležitosti podle mě strašně šustily papírem - to únavné napětí mezi hlavním hrdinou Rossem Poldarkem (v Aidanu Turnerovi, marná sláva, pořád vidím Kiliho z hobití série) a Elizabeth, která na něj nepočkala a provdala se za jeho bratrance (a přitom je to pro mě tak nepříjemná neosobní postava, že nechápu, co by na ní měl vidět), neustále hrocené spory s konkurenty, kteří si všechny koupili, když jim poskytli půjčky, a jsou to prostě ti zlí a záludní, kteří ze svých obětí ještě ždímou další peníze v nepoctivém karbanu, beznadějně neschopný Elizabethin manžel a pak ještě ty dost neuvěřitelné zápletky, jakože Poldark sebere na ulici jednu holku, z níž se vyklube perla všech žen, a pak se s ní nakonec ožení nebo ta story, kdy po sobě dva chlápci střílejí v souboji, protože jeden nechce z nějakého nepochopitelného záseku dát tomu druhému za manželku svoji sestru. A to nepočítám všechny ty historky prostých lidí (astmatik pytlák, žárlivý vrah manželky, Poldarkovo ožralé služebnictvo apod.). A korunu tomu nasadí Poldarkova manželka Demelza, když se jde starat o nemocné záškrtem a divák si hned, jak stojí na prahu jejich sídla, může tipovat, koho pak doma nakazí a kdo to odnese. Nechybí rvačky, ztroskotání lodi, nepokoje mezi horníky a další podobné kratochvíle.
Docela mě baví, jak se animované filmy od studia Pixar v posledních letech pokoušejí nejen o vhled do života těch správných Američanů, ale i různých jiných národností - zde konkrétně je hlavní hrdinkou třináctiletá dívka čínského původu, která s rodiči žije v čínské čtvrti kanadského Toronta. Přes den exceluje ve škole a odpoledne brigádničí jako průvodkyně po rodinném chrámu. A když se dostaví puberta a první fascinace opačným pohlavím a přijde ve "spolupráci" se starostlivou matkou první veřejný megatrapas, Mei se v rozrušení začne proměňovat v červenou pandu. Původně to podle traileru vypadalo, že film bude založený na různých vtipných situacích souvisejících s tím, že se z Mei nepředvídatelně stává obrovský chlupatý červený medvěd, ale tvůrci šli dál a zapojili do děje otázku rodinného dědictví v ženské linii. A Mei si vlastně najednou vůbec není jistá, jestli se chce téhle části své osobnosti vzdát. Což nabízí pěkné podobenství s vývojem každého člověka v té citlivé době, kdy se z dítěte respektujícícho rodiče jako bohy stává samostatně uvažující dospělá bytost zodpovědná za své dobré i špatné stránky a dokonce i za své případné běsy. Když si to takhle přeříkám, tak se mi vlastně poselství filmu hrozně líbí, ale musím říct, že byly okamžiky, kdy jsem se v kině nudila, děj se zaekával, vázl na mrtvém bodě a občas točil v kruhu, zkrátka neodsýpal tak, jak by měl a mohl.
Film natočený podle předlohy, jíž je divadelní hra dánského dramatika Augusta Strindberga. Hru neznám, ale scénář se jí podle všeho drží věrně, takže těžko filmu vyčítat děj či dialogy a už vůbec ne herecký výkon Jessicy Chastain jakožto vnitřně rozervané aristokratky Julie, která tak nějak neví, co se sebou, a Colina Farrella jakožto ulíznutého sluhy Johna zmítaného nenaplněnou (nejen) dětskou přitažlivostí jak přímo k Julii, tak obecně i k vyšší společenské vrstvě, kterou Julie reprezentuje. Začátek, kdy se hlavní hrdinové vzájemně provokují a bojují se vzájemnou přitažlivostí za shlédnutí stojí, jenže pak dojde na podlehnutí vášni a v té chvíli se film začne motat v kruhu vzájemných výčitek, obvinění, výronů milostných citů střídaných nenávistí a touhou tomu druhému ublížit, odkazů na třídní rozdíly a dokonce i chvilkového nápadu na společný útěk. Což by nebylo špatné, ale hrdinové jsou zcela bezradní a v těch dialozích se opravdu celou druhou půlku filmu motají v kruhu a mění mnohokrát své postoje tam i zpět. No a konec pak působí tak, jakoby už ani sám autor nevěděl, jak z toho ven a jaký zvrat divákovi naservírovat.