Návod, jak ideálně zužitkovat osmihodinovku v práci, když se nic neděje a šéf je v trapu. Nejdřív se to trochu vleklo, ovšem jen do okamžiku, kdy za barelem proběhla docela odvážná šedesát devítka. Snad jen škoda, že všechny byly chlupatý a jen pár jich bylo vyholených. A taky že jsem vůbec nezahlíd kozy ..
Kdyby... Do této chvíle příjemný, ale přece jen průměrný muzikál. Jenže poslední desetiminutovka byla tak skvělým Damienovým nápadem, nebo spíše jeho poctou, že se mi z hlavy jen tak nedostane.
Zápletka o zbavení se násilnického manžela bývalky Karen docela ušla, jenže pak přišlo neskutečné WTF, které zafungovalo tak, jako že si ze mě režisér dělá prdel (tu Matthewa i Anne několikrát, dokonce přes celé plátno) ..
V Emmerichových filmech se bohužel někdy až moc kecá, tudíž je osvěžením, že se jde po pár minutách rovnou do velkolepé akce. A stejně tak je u režiséra zvykem, že všechno musí být třikrát bombastičtější, takže kovové součástky ze všech těch vybuchujících lodí a letadel odlétají pomalu až do zadních řad kinosálu a lidi vřískají o poznání více. Nejspíš proto uběhlo těch 140 minut vcelku svižně a dalo se na to koukat. Jinak je to ale film bez emocí, bez scénáře a překvapivě i bez černochů ..
Hledání krásy tam, kde ji hledat nechceme či spíš přehlížíme. Je to chvílemi (záměrně) odpudivé, dlouhé, zvrácené a opravdu experimentální, protože na dokument je to dost hrané a na film dost dokumentární. Ale zároveň je tenhle debut netradiční, hodně otevřený a překvapivý, takže ho z hlavy jen tak nevymažu ..