Babička (1971)
9
Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování.
