Vše je ztraceno (2013)
8.5
90
Uživatel o sobě nic nenapsal.
Česká republikaHodnocení 42
Komentáře 9
Vše je ztraceno (2013)
8.5
V krátkém intervalu po vynikající Gravitaci na diváka útočí další vynikající drama znázorňující boj jedince o přežití s živly. Tentokrát se děj přesouvá z nekonečného vesmíru do nekonečného oceánu. Vše je ztraceno je minimalistický nervy drásající film, který klade důraz na realičnost a pohrává si s divákovým očekáváním. Hlavní roli ztvárnil svým bezchybným výkonem Robert Redford, jenž je také jedinou postavou v celém snímku. Divák se nedozví jeho jméno, nedozví se nic o jeho minulosti. Za celých 106 minut stopáže řekne přibližně tři věty (z toho pár nadávek). Sledujeme sled několika událostí, jenž znepříjemňují hlavnímu hrdinovi jeho pobyt na moři, ale tyto události na sebe nenavazují a tudíž se vzájemně kauzázlně nerozvíjejí. Hlavní dominantou snímku je racionální počínání ústřední postavy, která se snaží veškeré problémy vyřešit zcela logicky a rozumně. Tento fakt dodává celému příběhu pocit realičnosti. Film můžeme rozdělit na dvě poloviny, první se odehrává na lodi, druhá na záchraném člunu. Nastolené situace se ve vyprávění opakují a variují (např. nejprve teče do lodi, poté nastane bouře, nejprve teče do záchraného člunu, poté nastane bouře). Vše je ztraceno je nenápadným, leč o to více zajímavějším počinem, který ale bohužel pro mnohé diváky nebude velkým lákadlem.
Jen 17 (2013)
6.5
Film sleduje osudy dospívajcící dívky (jak již český název napovídá 17leté) během jednoho roku. Přičemž hlavní tématem je její sexualita. Vyprávění je rozděleno na čtyři části podle ročních období. Každé období / část vypovídá o událostech, kterými si Isabelle prochází (v létě přožije svou první sexuální zkušenost, na podzim se živý jako luxusní prostitutka, v zimě se o jejích přivídělcích dozví rodina a na jaře prochází katarzí). Snímek je lehce dráždivý, a to hned v několika ohledech. Za prvé díky svému erotickému napětí (ale žádné explicitní sexuální scény nenajdete). Za druhé pro své kontroverzní téma - nezletilá dívka se živý jako prostitutka pro starší klienty. Reřisér se také jemně dotýká i dalších problématických témat jako nevěra (matky či jejího ,,oblíbeného" klienta), voyarského bratra, jenž sleduje svou sestru v choulostivějších sitaucích. A za třetí je film dráždivý ve vztahu poskytování informací či vodítek divákovi o motavacích hlavní hrndinky. Divák se neodozví žádné důvody, proč Isabelle dělá to, co dělá. Pochází z celkem dobře situované rodiny, nic jí nechybí, peníze nepotřebuje. Proč tedy dělá prostitutku? Proč nemůže navázat normální milostný vztah? Film nabízí mnoho otázek, ale bohužel již neposkytuje odpovědi (nebo jsem možná nedával pozor).
Les Revenants (2012)
9
Francouzská seriálová pecka, jenž také získala nominaci na Emmy. A to zcela po právu. Adaptace stejnojmenného filmu z roku 2004 vypráví o návratu mrtvých mezi živé. Hororové téma natočené ne úplně čistě hororovým stylem. Jedná se o tzv. demografický určený typ seriality, kdy je makrosvět omezen na určité území (zde dokonce je to doslovné - postavy se nemohou dostat pryč z onoho místa). V tomto případě se nacházíme v horském městečku, nad kterém se tyčí vodní přehrada. Seriál sází na pomalejší tempo a mrazivou atmosféru, při které dostanete příjemnou husí kůži. Tvůrci se zaměřují především na postavy, jejich jednání a osudy. Seriál sestává (respektive první řada) z osmi dílů, jenž jsou po většinu věnované jednomu z hlavních hrdinů (jednotlivé epizody také nesou jejich jména). Postupně odkrýváme jejich minulost. Ne ale všechny postavy jsou vztahově propojené. Jen některé pojí relační vztahy. Vše je natočeno stylem, jenž na sebe nestrhává pozornost, čímž se divák může zaměřit pouze na dění v městečku. Kriticky příznivě přijatý počin ukazuje, že k filmovému zážitku není zapotřebí velkorozpočtové akce, ale ,,stačí" mít vynikající scénář, jenž pokládá mnoho otázek, ale mnoho z nich nezodpovídá. K tomu ještě přičtěte úžasný hudební doprovod a pro mě Les Revants znamená jeden z nejlepších seriálových děl posledních let.
Život Adèle (2013)
8
Filmům s homosexuální tématikou se moc často nestává, aby se vymanily z festivalových hranic a dostanly se do podvědomí běžného diváka a do širší distibuce. Snímku Život Adele se to podařilo. A to především díky vítezství v Cannes a možná také díky pověsti dílu s výraznými explicitními sexuálními scénami, která film předcházela. Nejedná se sice (jak může evokovat název) o typické životopisné drama. V dlouhé tříhodinové stopáži příběh nepopisuje celý život hlavní hrdinky, nýbřž postihuje dva mezníky v jejím životě. Příběh se dá rozdělit na dvě části. V první se setkáváme s Adele jako s dospívající dívkou, která řeší svou sexuální orientaci a jsme svědky začátku jejího milostného vztahu s jinou dívkou. Ve druhé polovině a o pár let později sledujeme krizi v jejím životě. Film sází na intenzitu, emoce a především v první části na sexuální napětí. Snaží se diváka v táhnout prostřednictvím filmového stylu, kterému dominují detaily obličejů obou ústředních postav a minimální využívání celků. Dále se tvůrci snaží přilákat obecenstvo dlouhými několika minutovými sexuálními scénami. Ale úplně se vyhýbají konfrontaci hlavní hrdinky s okolím, či rodičemi po přiznání její orientace. Život Adele tedy vyniká především vizuálně a emocionálně s důrazem na autenticitu.
World Trade Center (2006)
5
Politicky angažovaný režisér Oliver Stone se nebojí problematičtějších a kontroverznějších témat týkajících se historie USA, od války ve Vietnamu (Četa, Narozen 4. července), přes Kennedyho (JFK), Bushe (W.), 11. září až po současný dokument zahrnující několik posledních desetiletí amerických dějin počínaje druhou světovou válkou (Neznámé dějiny Spojených států). Se vší úctou k obětem tragédie, ale tento film neměl vzniknout. Snímek pojednává o osudech dvou zasahujících policistů bezprostředně po teroristickém útoku. Ačkoliv se jedná o skutečnou tragickou událost, film neobsahuje mnoho napínavých scén. Hlavní hrdinové jsou po celou dobu filmu pouze pasivními figurami. Ve skutečnosti nikoho nezachrání a celý film jen leží zavalení pod tunami sutin. I zpočátku, kdy ještě nejsou uvězněni, jen přihlížejí neštěstím, které se dějí kolem nich. Všude pobíhají ve zpomalených záběrech krvácející lidé v doprovody kýčovité instrumentální hudby. Film má podobou strukturu jako Okrsek 49. Je složen z flashbacků a také sleduje počínání rodin obou policistů. Melodramatické šablonovité vzpomínky střídají rozhovory zavelených hrdinů (zavalených až tak, že jim skoro není vidět ani obličej), které zavání patosem a sentimentem. Kontroverzní režisér zůstává daleko za očekáváním. Bohužel využívá typické kýčovité postupy, které jsou obsaženy v kdejakém filmu. Ve výsledku se jedná o sterilně a překvapivě neemocionální stokrát viděné drama.