Tak ano! Pustit si biják a nechat se bavit při pátečním večeru. Tak hlavně žádná oduševnělá témata se skrytým podtextem. Zkrátka popcorn, cola a jedem! A protože mám slabost pro akční žánr s mimozemskou entitou kde se více pálí než nabíjí, a protože jde o osud rodiny a lidstva, a protože to šmejdi z kosmu snad pěkně schytaj, a protože strážce galaxie Chris Pratt není žádný béčko... Tak proto!
Pro Středoevropana, který byl nejdále na filmovém festivalu v Karlových Varech, je nahlédnutí pod pokličku japonského manželství vždy exotickým počinem, i když… Muž = živitel rodiny, chodí na celý den do práce a vydělává peníze. Žena = hospodyně, stará se o domácnost, vaří, vynáší odpadky (vynáší odpadky i tchýni, která bydlí hned vedle), dvakrát v týdnu vede kurz výroby mýdla a hledá ztracenou kočku… nebo ztracený smysl? Vztah mezi manžely se zdá být nenaplněný, apatický, tupý. Všechno směřuje do temnoty, pod zem pod domem, bolesti vyvěrají. Žena se pořád dokola snaží čistit a uklízet neustále se opakující nepořádek u veřejného prostoru na odkládání odpadků. Ale jde uklidit něco, co uklidit nejde? Něco, co se chystá shořet? Ocení někdo neutuchající vůli udržet místo v čistotě? Nebo už nezbývá nic, než jen vše rozřezat motorovou pilou, přetrhat, rozbořit a srovnat se zemí?
Dokument/film jsem měl možnost shlédnout na 58. filmovém festivalu v Karlových Varech a vcelku hodně mě překvapilo, že se stal vítězným snímkem celého festivalu. Tématem dokumentu je život a dílo malířky Wilhelminy Barns-Graham, kterou jsem do té doby neznal. Ale po pořádku. Že byl dokument vybrán do hlavní soutěžní sekce, budiž. Ale z mého pohledu jde o velice zdlouhavou a vláčnou malbu, kdy se naprosto shodné záběry často opakují – racek, malby, fotky. Připadalo mi, jako by nebylo dostatek materiálu při tvorbě snímku. Také myšlenek samotné malířky nebylo mnoho, spíše domněnky, otázky, fiktivní odpovědi a zamyšlení samotného režiséra. Kdyby se místo filmu natočil cca 45 minutový dokument, tak by mi to stačilo. Ale kdo rád hloubavé vleklé poetické pojednání a navíc rád i abstraktní malbu, tak se bude radostí tetelit. I výstup na ledovec může být úhelným kamenem ve směřování umělce, nemusíte se dívat jen nahoru, ale i pohled dolů vás může obohatit. Nikam se nespěchá, štětce se v klidu namáčí do barvy a čtverce se pohybují rychlostí schnutí olejové barvy.
Tak tento snímek mě opravdu nadchl! Za svým snem si mohou jít (při velké troše štěstí) i schovanky hudebního institutu kdesi v Itálii roku 1800. Ale co když nejste schovanka, ale němá služebná, která slyší hudbu i v zametání smetáků a v drhnutí prádla na valše? Život je těžký, ale hudba je osvobozující, sbližující, hojící i hluboké rány. A tak, když může vzniknout společnost mrtvých básníků, může také vzniknout společnost šťastných hudebnic, scházejících se po nocích ve sklepení, objevujících nové hudební styly, otevírajících se samy sobě, snících o lepším životě, společně se radujících i plačících. Sny, hudba a přátelství. Nahlédněte tedy do duší skladatelek hudby roku 1800, bude to dozajista poprvé. Jak řekla režisérka filmu Margherita Vicario: „Na nějakého hudebního skladatele 18. století byste si vzpomněli. Ale znáte nějakou hudební skladatelku?“
Žít s matkou je někdy peklo, ale žít se dvěma? Táhne ti na čtyřicet a pracuješ jako kantor v synagoze, kde vedeš společné modlitby. Jako chlapec jsi zpíval výtečně, ale teď máš krizi. Nejenom že nemůžeš zpívat, ale máš i krizi víry, což je vcelku problém při tvém povolání. Takže když se opiješ a náhodou v baru narazíš na svou bývalou učitelku hudební výchovy, mohou se nevyzpytatelné cesty dvou osamělých duší proplést. Jason Schwartzman hraje pěkně, skoro jako Steve Carell, ale Carol Kane mi jaksi nepadla do noty, ani jako učitelka zpěvu. I když pár povedených scén by se našlo… na hřbitově, tam se mohou dít věci.