Bóžo. Mám čím dál tím vice rád artové filmy. Snímky, které nemají potřebu narvat vám do chřtánu kilotuny akce, nekonečné hordy zvratů a neprozírné zástupy rádobyepičnosti. Občas zkrátka i obyč “spříznění s přírodou” a jednoduchý život dokáže způsobit, že si ukápnete z oka…
Captain Fantastic, který mi (fakt výjimečně) ještě víc sedí v českém překladu “Tohle je náš svět”, je snímek, který kombinuje mé tři oblíbené životní ikony – Viggo “Aragorn” Mortensen, zrzky a clash “přirozeného” života s tím moderním. Je to dílo o rodině, která dokázala najít cestu ze spárů novodobého světa, vydobila si přirozené spojení s přírodou a svým mentálním nastavením jak vychillovaný jogín přehopsává po rozpálených uhlících očekávání od toho, jak je dnes OK žít. ' Už po pár minutách tohohle díla – pokud jste aspoň trochu znechuceni přehnaným konzumerstvím dnešní doby (zejména v Americe, kterouž vám film poměrně rychle vyhejtí něžně, přesto bravurně sám o sobě) – začnete přemýšlet nad oním Ideálem, který jen nám I přes všechny ty snahy (některých) pořád (a čím dál tím vice) dost vzdálen. Tohle je náš svět ale exceluje nikoliv v tom, že by byl dokonalým nářkem na “zvrásněnou realitu” nýbrž realistickým pojetím všech pro a proti obou pólu těchto dvou zcela protichůdných světů. Zahrává si s naší tendency “natřít to těm nahoře”, ale současně nás posílá do kolen krutou realitou určitých rozhodnutí, byť jsou motivovány dobrými úmysly. A stejně jako Buddhismus hraje roli v příběhu, následuje celý film rovnováhu všech aspektů v modusu jin a jang. Je to zkrátka krásná ukázka toho, jak lze skloubit dvě strany mince v jeden šperk a současně ve dvou rádoby dokonalých světech najít drásající nedostatky.
Rebel Moon. Ach jo. Nejsem zrovna náročný, když přijde na komixácké řežby, sci-fi melu a příběhově basic, ale epičností vymazlené filmy. Jenže tohle bylo zklamáním, přestože jsem do toho šel s tím, že "to bude aspoň koukatelné".
RM si zkouší hrát tak nějak na všechno, ale nic nedělá ani na dostatečně. Komplex Impéria, ultravládce a vesmírné dominance se špetkou římského kolosu a latiny a lá Warhammer 40k. Světelné meče, farmářský odpor a scéna kompozičně ve stylu "I am your father" po Hvězdných válkách. Tendence s über armádou oblétat, podmaňovat a ničit světy a lá Riddick nebo Duna. Inteligentní pavouk s hejtem na lidi, kteří mu dupou po vajíčkách, na úrovni Aragoga z Harryho Pottera. Rekrutování NPCček jako followers v průběhu děje za vytrpění krátké nezajímavé backstory ve stylu... asi tak všech céčkových party RPG her. Logika stylu "jdu porazit vesmírnou loď o velikosti města hromadou kamení". Nasraná holka, co se po rupnutí nervů změní z kydačky hnoje ve vraždící mašinu se skillem Johna Wicka. A jako špetka soli do rány pár zpomalených Snyderovských bojových záběrů, aby se neřeklo.
Tak nějak jsem celou dobu doufal, že ten cringe skončí a trochu se to rozjede. Že to aspoň bude dávat smysl, když už je slabší příběh. Nebo že na konci bude nějaký zajímavý zvrat, kde si aspoň řeknu "ty vole, jo, aspoň něco". Ale ono ne. Jediný, co na tomhle filmu bylo koukatelné krom dobré sci-fi grafiky (která je dneska pro takový žánr ale už naprostou nutností), byl ten dementnáí záporák. Byl to idiot, od začátku bylo jasné, jak to s ním dopadne, a byl to takový ten (ne úplně standarní, díky bohům) zmrdeček, který si prostě rád vyleje zlost a pohoní ego, protože mu ve Starbucksu do Venti pumpkin latté dali sojové mlíko místo mandlového.
Za mě 3/10.
Sranda záporák
Dobrá grafika
Snaha vytahat koncepty ze spousty úspěšných děl (byxť neúspěšně)
Nelogické uvažování s ohledem na nepřítele
Nudné dialogy
Recruitment proces party members jak v céčkovém RPGčku
Neúspěšná snaha vybrat koncepty ze spousty úspěšných děl
Captain Fantastic, který mi (fakt výjimečně) ještě víc sedí v českém překladu “Tohle je náš svět”, je snímek, který kombinuje mé tři oblíbené životní ikony – Viggo “Aragorn” Mortensen, zrzky a clash “přirozeného” života s tím moderním. Je to dílo o rodině, která dokázala najít cestu ze spárů novodobého světa, vydobila si přirozené spojení s přírodou a svým mentálním nastavením jak vychillovaný jogín přehopsává po rozpálených uhlících očekávání od toho, jak je dnes OK žít.
'
Už po pár minutách tohohle díla – pokud jste aspoň trochu znechuceni přehnaným konzumerstvím dnešní doby (zejména v Americe, kterouž vám film poměrně rychle vyhejtí něžně, přesto bravurně sám o sobě) – začnete přemýšlet nad oním Ideálem, který jen nám I přes všechny ty snahy (některých) pořád (a čím dál tím vice) dost vzdálen. Tohle je náš svět ale exceluje nikoliv v tom, že by byl dokonalým nářkem na “zvrásněnou realitu” nýbrž realistickým pojetím všech pro a proti obou pólu těchto dvou zcela protichůdných světů. Zahrává si s naší tendency “natřít to těm nahoře”, ale současně nás posílá do kolen krutou realitou určitých rozhodnutí, byť jsou motivovány dobrými úmysly. A stejně jako Buddhismus hraje roli v příběhu, následuje celý film rovnováhu všech aspektů v modusu jin a jang. Je to zkrátka krásná ukázka toho, jak lze skloubit dvě strany mince v jeden šperk a současně ve dvou rádoby dokonalých světech najít drásající nedostatky.
RM si zkouší hrát tak nějak na všechno, ale nic nedělá ani na dostatečně. Komplex Impéria, ultravládce a vesmírné dominance se špetkou římského kolosu a latiny a lá Warhammer 40k. Světelné meče, farmářský odpor a scéna kompozičně ve stylu "I am your father" po Hvězdných válkách. Tendence s über armádou oblétat, podmaňovat a ničit světy a lá Riddick nebo Duna. Inteligentní pavouk s hejtem na lidi, kteří mu dupou po vajíčkách, na úrovni Aragoga z Harryho Pottera. Rekrutování NPCček jako followers v průběhu děje za vytrpění krátké nezajímavé backstory ve stylu... asi tak všech céčkových party RPG her. Logika stylu "jdu porazit vesmírnou loď o velikosti města hromadou kamení". Nasraná holka, co se po rupnutí nervů změní z kydačky hnoje ve vraždící mašinu se skillem Johna Wicka. A jako špetka soli do rány pár zpomalených Snyderovských bojových záběrů, aby se neřeklo.
Tak nějak jsem celou dobu doufal, že ten cringe skončí a trochu se to rozjede. Že to aspoň bude dávat smysl, když už je slabší příběh. Nebo že na konci bude nějaký zajímavý zvrat, kde si aspoň řeknu "ty vole, jo, aspoň něco". Ale ono ne. Jediný, co na tomhle filmu bylo koukatelné krom dobré sci-fi grafiky (která je dneska pro takový žánr ale už naprostou nutností), byl ten dementnáí záporák. Byl to idiot, od začátku bylo jasné, jak to s ním dopadne, a byl to takový ten (ne úplně standarní, díky bohům) zmrdeček, který si prostě rád vyleje zlost a pohoní ego, protože mu ve Starbucksu do Venti pumpkin latté dali sojové mlíko místo mandlového.
Za mě 3/10.