Sergo Zaqariadze: Nejlepší filmy
a seriály

?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Sergo Zaqariadze: Filmy a seriály

  • 1
  • Ne goryuy
    Ne goryuy (1969)
    FilmRole: Levan Tsintsadze
    Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.

    Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.

    Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.

    Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970.

    (Marta Mentzlová, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaKomedie
    80%
    Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.

    Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.

    Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.

    Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970.

    (Marta Mentzlová, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaKomedie
    2
  • Waterloo
    Waterloo (1970)
    FilmRole: Blucher
    Dvacátý duben 1814 - Fontainebleau - Napoleon Bonaparte je přinucen po zradě a na nátlak maršálů abdikovat a odejít do exilu na ostrov Elba. Tím začíná jeden z nejfamóznějších historických - válečných filmů dějin kinematografie. Producent snímku, Dino de Laurentis, dostal nápad pro natočení snímku po shlédnutí Bondarchukovi Vojny a mír, které se Waterloo ničím nezadá. Nádherná výprava, dokonalé kostýmy, skvělý hudební doprovod, historická věrohodnost a hlavně co počítač v současných bitva nedokáže úplně nahradit - tisíce statistů ve famózní hodinové bitvě (údajně patnáct tisíc). K tomu si připočtěte brilantní výkony Roda Steigera a Christopher Plummera a máte snímek nejen o posledních Sto dnech vlády francouzského císaře, ale také o vzdáleném souboji dvou mužů a pokořeným nepřízní osudu pokořeným geniem.
    76%
    Dvacátý duben 1814 - Fontainebleau - Napoleon Bonaparte je přinucen po zradě a na nátlak maršálů abdikovat a odejít do exilu na ostrov Elba. Tím začíná jeden z nejfamóznějších historických - válečných filmů dějin kinematografie. Producent snímku, Dino de Laurentis, dostal nápad pro natočení snímku po shlédnutí Bondarchukovi Vojny a mír, které se Waterloo ničím nezadá. Nádherná výprava, dokonalé kostýmy, skvělý hudební doprovod, historická věrohodnost a hlavně co počítač v současných bitva nedokáže úplně nahradit - tisíce statistů ve famózní hodinové bitvě (údajně patnáct tisíc). K tomu si připočtěte brilantní výkony Roda Steigera a Christopher Plummera a máte snímek nejen o posledních Sto dnech vlády francouzského císaře, ale také o vzdáleném souboji dvou mužů a pokořeným nepřízní osudu pokořeným geniem.
    3
  • Otec vojáka
    Otec vojáka (1964)
    FilmRole: Giorgiy Makharashvili
    Druhá světová válka. Gruzínský vesničan Giorgi Macharašvili jede navštívit raněného syna. V nemocnici jej nenajde, a proto se vydá ho hledat. Stává se tak svědkem a přímým účastníkem válečných událostí, které jej přivedou až do Berlína. V titulní roli vysoce oceňovaný Sergo Zakariadze.

    Režisér Revaz Čcheize debutoval společně s Tengizem Abuladzem. Jejich Oslík (1955, uveden v závěru loňské LFŠ 2006) slavil úspěchy na mezinárodním festivalech (Cannes, Edinburg) a upozornil světovou veřejnost na přitažlivou svébytnost gruzínské kinematografie. Po tomto snímku se cesty obou tvůrců rozešly. Zatímco Abuladze směřoval ke stylizovanější poetičnosti, Čcheidze zůstal v prozaičtější poloze vyprávění. S oblibou budoval ostře dramatické situace, jež mu umožňovaly detailní prokreslení charakterů. Na takovém „půdorysu“ byl postaven i film Otec vojáka, jehož děj se odehrával během druhé světové války.

    Scénář k němu napsal Suliko Žgenti, který v něm zúročil vlastní frontovou zkušenost a také osobní vzpomínku na matku, jež za ním přijela na návštěvu do nemocnice, kde jej ale už nezastihla, protože tři dny před tím ho propustili a on se vrátil ke své vojenské jednotce.

    Tato situace nechybí ani v Čcheidzeho filmu, ovšem s tím rozdílem, že rodičem je zde muž, stárnoucí Giorgi Macharašvili, jenž se nedá zastrašit a hledá svého syna Goderziho tak dlouho, až se sám stane vojákem a doputuje s Rudou armádou až do Berlína.

    Otec vojáka zaznamenal u veřejnosti nebývalý ohlas. Do Macharašviliho postavy si diváci projektovali vlastní životní osudy, rozuměli počínání otce, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Sergo Zakariadze (1909 – 1971, uvidíme jej též jako doktora Levana v Danělijově snímku Nebuď smutný). Zakariadze dobře zvládl i méně obvyklé vlastnosti svého hrdiny, k nimž patřil zejména údiv a pokora nad vinnou révou, jež byly pro něj jako obyvatele Kachetie, jedné z nejúrodnějších oblastí Gruzie, přirozenou součástí osobnosti.

    Na Zakariadzeho památku, ale především na památku každého, kdo za války bojoval proti nepříteli, vznikla v kachetské obci Guardžaani patnáctimetrová měděná socha otce vojáka. Navrhoval ji Merab Berdzenišvili a slavnostně byla odhalena 9.5. 1978. Promítání Otce vojáka se stalo každoroční součástí tamních oslav Dne vítězství.

    Natáčení Čcheidzeho filmu se zúčastnila vojska Moskevského, Zakavkazského a Pobaltského vojenského okruhu. K vyvolání co největší autenticity v něm byly použity úryvky z archivních dokumentárních snímků. (Tomáš Hála, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaVálečný
    75%
    Druhá světová válka. Gruzínský vesničan Giorgi Macharašvili jede navštívit raněného syna. V nemocnici jej nenajde, a proto se vydá ho hledat. Stává se tak svědkem a přímým účastníkem válečných událostí, které jej přivedou až do Berlína. V titulní roli vysoce oceňovaný Sergo Zakariadze.

    Režisér Revaz Čcheize debutoval společně s Tengizem Abuladzem. Jejich Oslík (1955, uveden v závěru loňské LFŠ 2006) slavil úspěchy na mezinárodním festivalech (Cannes, Edinburg) a upozornil světovou veřejnost na přitažlivou svébytnost gruzínské kinematografie. Po tomto snímku se cesty obou tvůrců rozešly. Zatímco Abuladze směřoval ke stylizovanější poetičnosti, Čcheidze zůstal v prozaičtější poloze vyprávění. S oblibou budoval ostře dramatické situace, jež mu umožňovaly detailní prokreslení charakterů. Na takovém „půdorysu“ byl postaven i film Otec vojáka, jehož děj se odehrával během druhé světové války.

    Scénář k němu napsal Suliko Žgenti, který v něm zúročil vlastní frontovou zkušenost a také osobní vzpomínku na matku, jež za ním přijela na návštěvu do nemocnice, kde jej ale už nezastihla, protože tři dny před tím ho propustili a on se vrátil ke své vojenské jednotce.

    Tato situace nechybí ani v Čcheidzeho filmu, ovšem s tím rozdílem, že rodičem je zde muž, stárnoucí Giorgi Macharašvili, jenž se nedá zastrašit a hledá svého syna Goderziho tak dlouho, až se sám stane vojákem a doputuje s Rudou armádou až do Berlína.

    Otec vojáka zaznamenal u veřejnosti nebývalý ohlas. Do Macharašviliho postavy si diváci projektovali vlastní životní osudy, rozuměli počínání otce, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Sergo Zakariadze (1909 – 1971, uvidíme jej též jako doktora Levana v Danělijově snímku Nebuď smutný). Zakariadze dobře zvládl i méně obvyklé vlastnosti svého hrdiny, k nimž patřil zejména údiv a pokora nad vinnou révou, jež byly pro něj jako obyvatele Kachetie, jedné z nejúrodnějších oblastí Gruzie, přirozenou součástí osobnosti.

    Na Zakariadzeho památku, ale především na památku každého, kdo za války bojoval proti nepříteli, vznikla v kachetské obci Guardžaani patnáctimetrová měděná socha otce vojáka. Navrhoval ji Merab Berdzenišvili a slavnostně byla odhalena 9.5. 1978. Promítání Otce vojáka se stalo každoroční součástí tamních oslav Dne vítězství.

    Natáčení Čcheidzeho filmu se zúčastnila vojska Moskevského, Zakavkazského a Pobaltského vojenského okruhu. K vyvolání co největší autenticity v něm byly použity úryvky z archivních dokumentárních snímků. (Tomáš Hála, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaVálečný
    4
  • Skanderbeg
    Skanderbeg (1953)
    Film
    Barevný historický film sovětsko-albánské produkce o velkém albánském vojevůdci a státníku z XV. století Georgiju Kastriotovi — Skanderbegovi. — Ukazuje nám Albánii v XV. století, kdy byla baštou Evropy proti vpádu Turků. Turkům se však podařilo Albánce porazit a uvrhnout zemi do otroctví. Georgij Kastriot - Skanderbeg, který vyrostl na dvoře sultána Murada II. ve skvělého vojevůdce, však dovedl Albánii sjednotit, vyhnat turecké okupanty ze země a účinně se bránit jejich vpádům. Skanderbega si zamiloval všechen albánsky lid a složil o něm četné písně a legendy. — Film byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1954 odměněn Mezinárodní cenou se zvláštním zdůrazněním zásluh režiséra Sergeje Jutkeviče o mistrovské dramatické zpracování filmu. (FILMOVÝ PŘEHLED 20 / 1954)
    Žánry:Drama
    71%
    Barevný historický film sovětsko-albánské produkce o velkém albánském vojevůdci a státníku z XV. století Georgiju Kastriotovi — Skanderbegovi. — Ukazuje nám Albánii v XV. století, kdy byla baštou Evropy proti vpádu Turků. Turkům se však podařilo Albánce porazit a uvrhnout zemi do otroctví. Georgij Kastriot - Skanderbeg, který vyrostl na dvoře sultána Murada II. ve skvělého vojevůdce, však dovedl Albánii sjednotit, vyhnat turecké okupanty ze země a účinně se bránit jejich vpádům. Skanderbega si zamiloval všechen albánsky lid a složil o něm četné písně a legendy. — Film byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1954 odměněn Mezinárodní cenou se zvláštním zdůrazněním zásluh režiséra Sergeje Jutkeviče o mistrovské dramatické zpracování filmu. (FILMOVÝ PŘEHLED 20 / 1954)
    Žánry:Drama
    5
  • 6