?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Maria Eugenia Sueiro: Filmy a seriály

  • Motocyklové deníky
    Motocyklové deníky (2004)
    Film

    Je mu třiadvacet, studuje medicínu - a ještě netuší, že vstoupí do dějin jako Ernesto Che Guevara. S kamarádem Albertem Granadem se vypraví na cestu po Latinské Americe na staré motorce Norton 500. Píše se rok 1952 a před nimi není nic jiného než volná silnice - bez turistů, hotelů a map, jen s čerstvým větrem v zádech. Dostat se z Argentiny až do Venezuely, to je sen, který výlet dlouhý 8000 kilometrů mění v realitu. Snímek inspirovaly Guevarovy deníky Notas de viaje a Granadova kniha Con el Che por America Latina. Záměrně apolitický pohled pro nás objevuje Guevaru jako ikonu, jež jako by se na film obtiskla z čistě vypraného trička: jen oklikou totiž připomíná postavu příštího kubánského revolucionáře. Film získal Cenu BAFTA a François Chalais Award a Cenu ekumenické poroty na MFF v Cannes 2004. (MFF Karlovy Vary)

    71%

    Je mu třiadvacet, studuje medicínu - a ještě netuší, že vstoupí do dějin jako Ernesto Che Guevara. S kamarádem Albertem Granadem se vypraví na cestu po Latinské Americe na staré motorce Norton 500. Píše se rok 1952 a před nimi není nic jiného než volná silnice - bez turistů, hotelů a map, jen s čerstvým větrem v zádech. Dostat se z Argentiny až do Venezuely, to je sen, který výlet dlouhý 8000 kilometrů mění v realitu. Snímek inspirovaly Guevarovy deníky Notas de viaje a Granadova kniha Con el Che por America Latina. Záměrně apolitický pohled pro nás objevuje Guevaru jako ikonu, jež jako by se na film obtiskla z čistě vypraného trička: jen oklikou totiž připomíná postavu příštího kubánského revolucionáře. Film získal Cenu BAFTA a François Chalais Award a Cenu ekumenické poroty na MFF v Cannes 2004. (MFF Karlovy Vary)

    1
  • 2
  • Derecho de familia
    Derecho de familia (2006)
    Film

    Ariel Perelman je právník jako jeho otec. Je mezi nimi však jeden zásadní rozdíl. Zatímco jeho otec zastupuje nejrozmanitější barvité postavy kriminálníků, Ariel má co do činění spíše s duchy... Pracuje totiž pro právní oddělení, které zastupuje své klienty v jejich nepřítomnosti. Jeho život je dost šedivý. Pak se věci začnou měnit k lepšímu. Ožení se s krásnou ženou, která se zdála pro něho nedosažitelná. Má s ní dítě, jeho sebevědomí začíná růst... Uprostřed těchto změn se však na něho otec obrátí s naléhavou záležitostí. Ariel musí učinit rozhodnutí, které má zásadním způsobem změnit jeho život. Postaví se konečně na vlastní nohy, nebo setrvá ve stínu svého starého otce?

    67%

    Ariel Perelman je právník jako jeho otec. Je mezi nimi však jeden zásadní rozdíl. Zatímco jeho otec zastupuje nejrozmanitější barvité postavy kriminálníků, Ariel má co do činění spíše s duchy... Pracuje totiž pro právní oddělení, které zastupuje své klienty v jejich nepřítomnosti. Jeho život je dost šedivý. Pak se věci začnou měnit k lepšímu. Ožení se s krásnou ženou, která se zdála pro něho nedosažitelná. Má s ní dítě, jeho sebevědomí začíná růst... Uprostřed těchto změn se však na něho otec obrátí s naléhavou záležitostí. Ariel musí učinit rozhodnutí, které má zásadním způsobem změnit jeho život. Postaví se konečně na vlastní nohy, nebo setrvá ve stínu svého starého otce?

    3
  • Žena bez hlavy
    Žena bez hlavy (2008)
    Film

    Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. (Letní filmová škola)

    66%

    Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. (Letní filmová škola)

    4
  • 5
  • 6