Žena bez hlavy

Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. (Letní filmová škola)