Jaco van Dormael

Po studiích v Bruselu (INSAS) a Paříži (Louis-Lumière) se stal režisérem divadelních her pro děti, zejména klauniád. Na počátku 80. let se pustil do natáčení několika dokumentů a krátkých filmů. Jeden z nich, É pericoloso sporgersi (Nevyklánět se!, 1984) získal hlavní cenu na festivalu v Clermont Ferrand. Na poli celovečerních filmů debutoval snímkem Toto hrdina (Toto le héros, 1991) o světě dětství a pocitu lítosti nad jeho ztrátou. Zde poprvé plně rozvinul svůj snový svět. Mimo to film vynikal - jako vždy u Dormaela - formální precizností, infantilním hračičkářstvím a roztomilostí. Hraje si i s divákem, mate ho nespolehlivým vypravěčem příběhu. Obdržel Zlatou kameru za nejlepší debut na MFF v Cannes a francouzskou výroční cenu César za nejlepší zahraniční film. Van Dormael se přes noc stal hvězdou formátu, jaký v belgickém filmu dříve představoval André Delvaux nebo dnes bratři Dardennovi. Na jeho další projekt se však čekalo dlouho (podle svých slov píše pomalu): až po šesti letech uvedl v Cannes svůj druhý film Osmý den (Le Huitième jour, 1996). Zatímco režisérova prvotina získala oblibu zejména u náročnějšího diváka, hollywoodsky jednoduchý a dojemný Osmý den slavil úspěch u širokého publika, zejména ve frankofonních zemích. Vypráví o přátelství dvou mužů, z nichž jeden je mentálně postižený. Představitelé hlavních rolí, Daniel Auteuil a Pascal Duquenne, obdrželi společnou cenu za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes. Duquenne, který opravdu má Downův syndrom, se objevil mj. také v milém Van Dormaelově příspěvku k oslavě stého výročí kinematografu Lumière a spol. (Lumière et compagnie, 1995). Trvalo dalších třináct let, než režisér dokončil svůj zatím největší projekt, Pana Nikdo (Mr. Nobody, 2009). Podobně jako ve svém debutu zde dal volný průchod bující hře imaginace, časovým skokům a naivnímu, až dětskému pohledu na svět, kterému nechybí humor a ironie. Znovu se také věnuje tématu osudové volby, která navždy změní život; tentokrát však mnohem hlouběji analyzuje relativitu dobrých a špatných rozhodnutí, což dává snímku výrazný filosofický přesah. Rámec science-fiction ještě zvýrazňuje surrealistický nádech, kdy občas už ani divák neví, co je sen a co skutečnost. Van Dormael žije s belgickou choreografkou a tanečnicí Michèle Anne De Mey a má dvě dcery. Jeho bratr Pierre Van Dormael (1952 - 2008) byl hudebním skladatelem a jazzovým kytaristou. Složil také hudbu ke všem bratrovým filmům. Krátké filmy 1980 | Maedeli-La-Brèche 1981 | Les voisins (Sousedi) Stade 81 (Stadión 81) 1982 | L´Imitateur (Imitátor) 1983 | Sortie de secours (Nouzový východ) 1984 | È pericoloso sporgersi (Nevyklánět se!) 1985 | De Boot