Pan Nikdo z Belgie za 925 miliónů korun !

Samozřejmě by mě nikdy nenapadlo, že na tomto filmu budu dělat tak dlouho. Ale čím více jsem psal, tím jsme měl více nových nápadů. Psaní scénáře mi nakonec zabralo 7 let, každý den od 10 do 15.30, tj. do doby, než děti přišly ze školy. Je skvělé, že psaní se vůbec nebije s rodinným životem.  

Je to film o pochybách…a především o možnosti volby. Jaký vliv na naše rozhodnutí má náhoda? Proč se rozhodneme tak a ne jinak? Nakolik jsme pány svého osudu a nakolik v područí sil, o nichž nemáme ani potuchy? Může mávnutí křídel na druhé straně planety změnit běh vašeho života? Když jsem bláznivě zamilovaný a říkám si: „Už nikdy nechci být bez ní,“ co by se stalo, kdybych ji byl nikdy nepotkal?

Výchozím bodem pro mě byl můj vlastní krátký film z roku 1982 È pericoloso sporgersi (Nevyklánět se!). Dítě běží za rozjíždějícím se vlakem. Má dvě možnosti. Zůstat s matkou, nebo utíkat za otcem. Odtud se odvíjí jeho dvojí budoucnost, zde jsem začal. Jenomže pak se objevila Srdcová sedma Petera Howitta a Lola běží o život Toma Tykwera. To mě na chvíli odradilo, ale znovu jsem se k látce vrátil. Chtěl jsem divákovi ukázat, že neexistují třeba jen dvě, ale tisíce možností, jak se může vyvinout jedna situace. Přitahuje mě nejednoznačnost, složité otázky, nikoli chlácholivé, ale zjednodušující odpovědi.

Když začínáte psát příběh, znáte jeho konec?

Vůbec ne! To by mi netrvalo psát scénář 7 let. Když píšu, rostu jako větve rostliny, do všech směrů. Jsem nerozhodný, podobně jako Nemo. Takže mám spoustu možností. A čím méně vím, kam chci dojít, tím tajemnější a kouzelnější se ta cesta stává.

Jak to říkají spisovatelé – novela je hotová, když jí už máte plné zuby! Psal jsem a přepisoval a přepisoval. A pak jsem najednou začal přemýšlet, kam pro ten který dialog postavit kameru. Tak jsem poznal, že je čas přestat psát.

Chtěl jsem, aby každé z Nemových manželství bylo natočeno jiným filmovým postupem. Například život Nema s Elise jsme točili realisticky, ruční kamerou; život Nema s Jeanne tak, že klíčové věci se dějí mimo záběr; život Nema - vdovce zase v pomalých, rozjímavých pohybech kamery.

Když píšu, snažím se nepředstavovat si nějakou konkrétní tvář, což by mě mohlo omezit. Do role pana Nikdo jsem potřeboval herce s výjimečnou schopností proměny. Někoho, kdo se pohotově dokáže měnit fyzicky, hlasově, pohybově, rytmem dýchání... a z mnoha filmů, kde je k nepoznání, je jasné, že Jared tuto schopnost má. Tato domněnka se potvrdila. Čím více se odlišuje sám od sebe, tím je přesvědčivější. Jako ve scénách, kde hraje starého muže. Jared je hercem proměn.

Každý herec vyžaduje jiný přístup, jiné vedení. Snažím se zjistit, co který z nich potřebuje. Na někoho musíte stále mluvit, objasnit mu minulost jeho postavy. Ale například Sarah to vůbec nepotřebovala, ona je úžasná (hraje také od 5 let!). Často se na place hlasitě smála, ale s klapkou se okamžitě dostala do kůže Elise, která trpěla depresemi. Jako mávnutím kouzelného proutku. Jaredův přístup byl zase méně intuitivní, více spoléhá na mozek. Baví mě herce pozorovat při práci. Baví mě také vysvětlovat jim, jak chci, aby co vypadalo. Ale podobně jako při psaní, ani zde nemám nějaký univerzální postup.

V tom nebyl problém. Sylvie Olivé, vedoucí výpravy, dokázala převést můj scénář do obrazů. To bylo zásadní. Hráli jsme si s barvou: tři malé holčičky mají troje různé šaty – červené (Anna), modré (Elise) a žluté (Jeanne). Tato barevná ladění jsme zachovali i pro jednotlivé životy Nema. Zpřehledňuje to děj a nepůsobí to strojeně. Pro starého Nema pak zůstává jen bílá.

Trošku z milostných scén mezi teenagery. Chtěl jsem ukázat, že fyzická přitažlivost je během dospívání stejně silná jako v dospělosti. Bál jsem se, že se při důvěrných dialozích z očí do očí budou před štábem stydět. Vyřešil jsem to tak, že při takových scénách zábíráme pouze detail jejich tváře. A pro postelové scény jsme vymýšleli takřka taneční choreografii – například se museli políbit, převalit se o zeď a skončit v leže na posteli. Vymýšlení choreografie zde zabránilo jakémukoli studu. 

O to se starali tři lidé: Sylvie Olivé, François Schuiten a Louis Morin, který dělal speciální efekty. Chtěli jsme vytvořit budoucnost, jaká ve filmu ještě nebyla. A čím víc jsme hledali, tím víc jsme zjišťovali, že všechno už tu bylo. Sylvie například vymýšlela hibernační rakev. Inspirovala se celofánovými obaly na maso. Trvalo jí měsíce, než vytvořila ten správný, originální design.

Důležitý byl také zvuk. Zvuk vytváří alternativu obrazu. Ovlivňuje nevědomí, dovoluje nám představit si, co nemůžeme vidět.

Co se týká hudby, vybrali jsme některé již existující písně, jako “Mr. Sandman“. A pak tu byl Pierre, můj bratr, který napsal hudbu ke všem mým filmům. Nechtěli jsme symfonický orchestr, často stačila jediná kytara. Nechtěli jsme v divákovi vzbuzovat přehnané emoce. K hudbě jsme přistupovali jako vlastně k celému filmu: jako k obrovskému projektu, který je třeba podat minimalistickým způsobem. 

Philippe je dobrý přítel. A odvážný přítel. Jít do takového projektu je velké riziko. Byl u vzniku filmu od samého počátku. Byl prvním, kdo četl scénář. Bylo pro něj velikou výzvou finančně pokrýt projekt natáčený ve třech různých zemích z rozpočtu, který měl k dispozici. Myslím však, že se úsilí nejen jeho, ale nás všech vyplatilo.  

Rád se koukám na filmy. Umožňují nám prožívat životy, které my sami nikdy neprožijeme. Na pár hodin se můžeme stát obyvatelem Uzbekistánu nebo lovcem na Aljašce. Pan Nikdo ukazuje množství cest, které vedou naším životem. Vybíráme pouze některé z nich, ale podle čeho vlastně? Chtěl jsem filmově vyjádřit, že ve výsledku je každá zkušenost zajímavá – nejsou dobré a špatné volby. Zajímala mě také otázka svobody. Co je to svobodná volba, a není spojení “svobodná vůle“ protimluv? Chtěl jsem natočit filosofický příběh bez moralizování. Starý Nemo vidí všechny své zásady a přesvědčení otřásat se v základech. Přijme tedy život jako bytí v permanentní nejistotě. Jediné možné poučení, které z Nemovy zkušenosti plyne, by mohlo znít: „Dělej v životě, co tě baví. A co tě otravuje, nedělej.“