?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Emiliano Piedra: Filmy a seriály

  • Falstaff
    Falstaff (1965)
    Film
    V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.

    Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.

    Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...

    Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.

    Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.

    Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    ...(více)
    Žánry:DramaHistorickýKomedieVálečný
    Hrají:Orson WellesKeith BaxterJohn GielgudJeanne MoreauMargaret RutherfordMarina Vlady
    Režie:Orson Welles
    75%
    V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.

    Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.

    Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...

    Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.

    Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.

    Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    ...(více)
    Žánry:DramaHistorickýKomedieVálečný
    Hrají:Orson WellesKeith BaxterJohn GielgudJeanne MoreauMargaret RutherfordMarina Vlady
    Režie:Orson Welles
    1
  • Carmen
    Carmen (1983)
    Film

    Po filmu F. García Lorca : Krvavá svatba (1981) se španělský režisér Carlos Saura znovu navrací do ispirativního světa baletu a ke spolupráci s výraznou osbností choreografa a tanečníka Antonia Gadese. Tentokrát však do dramatu lásky, žárlivosti a smrti ohnivé španělské cikáuky Carmen, které Gades právě studuje se svým souborem, vkládá Saura ve filmu ještě další tematikou rovinu : vlastní filmový děj, vztahující se k soukrové sféře tanečních interpretů. Souběžně s rodícím se tvarem představení vzniká i milostný vztah Gadese k mladé představitelce Caremen, v němž se stýkají citové analogie současně s nácvikem scén. Saurův film poskytuje bohaté zážitky vynikajících tanečních kreací ve stylu flamenka, jež sjou obdobně jako v předchozím Saurově tanečním díle snímány neokázale při zkouškách, čímž vzbuzují autentický dojem právě probíhajícího tvůrčího procesu,. Za pozornost stojí i hudební stránka filmu, v ním exceluje známý kytarista Paco de Lucia. Na 36. MFF v Cannes 1983 získal tento film Cena za umělecký přínos. Z mnoha filmových adaptací Carmen si připomeňme např. Originální muzikálovou úpravu americké filmu Otto Premingera Carmen Jones. Švýcarský film Carmen (1998) je záznamem představení na salzburském festivalu, jež nastudoval Herbert von Karajan ten také snímek režíroval. Zcela osobitou, aktualizovanou verzi námětu podle Meriméeovy předlohy natočil Jean-Luc Godard pod názvem Prénom Carmen (1983, Křestní jméno Carmen). V klasicky pietním a bohatě výprávném hávu, se slavnými operními pěvci realizoval Bizetovu Carmen /1984) Francesco Rosi.

    ...(více)
    Žánry:DramaHudebníRomantickýMuzikál
    Hrají:Antonio GadesRuggero RaimondiLaura del SolPaco de LucíaMarisolCristina Hoyos
    Režie:Francesco RosiCarlos Saura
    73%

    Po filmu F. García Lorca : Krvavá svatba (1981) se španělský režisér Carlos Saura znovu navrací do ispirativního světa baletu a ke spolupráci s výraznou osbností choreografa a tanečníka Antonia Gadese. Tentokrát však do dramatu lásky, žárlivosti a smrti ohnivé španělské cikáuky Carmen, které Gades právě studuje se svým souborem, vkládá Saura ve filmu ještě další tematikou rovinu : vlastní filmový děj, vztahující se k soukrové sféře tanečních interpretů. Souběžně s rodícím se tvarem představení vzniká i milostný vztah Gadese k mladé představitelce Caremen, v němž se stýkají citové analogie současně s nácvikem scén. Saurův film poskytuje bohaté zážitky vynikajících tanečních kreací ve stylu flamenka, jež sjou obdobně jako v předchozím Saurově tanečním díle snímány neokázale při zkouškách, čímž vzbuzují autentický dojem právě probíhajícího tvůrčího procesu,. Za pozornost stojí i hudební stránka filmu, v ním exceluje známý kytarista Paco de Lucia. Na 36. MFF v Cannes 1983 získal tento film Cena za umělecký přínos. Z mnoha filmových adaptací Carmen si připomeňme např. Originální muzikálovou úpravu americké filmu Otto Premingera Carmen Jones. Švýcarský film Carmen (1998) je záznamem představení na salzburském festivalu, jež nastudoval Herbert von Karajan ten také snímek režíroval. Zcela osobitou, aktualizovanou verzi námětu podle Meriméeovy předlohy natočil Jean-Luc Godard pod názvem Prénom Carmen (1983, Křestní jméno Carmen). V klasicky pietním a bohatě výprávném hávu, se slavnými operními pěvci realizoval Bizetovu Carmen /1984) Francesco Rosi.

    ...(více)
    Žánry:DramaHudebníRomantickýMuzikál
    Hrají:Antonio GadesRuggero RaimondiLaura del SolPaco de LucíaMarisolCristina Hoyos
    Režie:Francesco RosiCarlos Saura
    2
  • Čarodějná láska
    3

VOD žebříčky