?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Irakli Qoqrashvili: Filmy a seriály

  • 1
  • Náš dvůr
    Náš dvůr (1957)
    Film
    77%
    2
  • Otec vojáka
    Otec vojáka (1964)
    FilmRole: Episodic role
    Druhá světová válka. Gruzínský vesničan Giorgi Macharašvili jede navštívit raněného syna. V nemocnici jej nenajde, a proto se vydá ho hledat. Stává se tak svědkem a přímým účastníkem válečných událostí, které jej přivedou až do Berlína. V titulní roli vysoce oceňovaný Sergo Zakariadze.

    Režisér Revaz Čcheize debutoval společně s Tengizem Abuladzem. Jejich Oslík (1955, uveden v závěru loňské LFŠ 2006) slavil úspěchy na mezinárodním festivalech (Cannes, Edinburg) a upozornil světovou veřejnost na přitažlivou svébytnost gruzínské kinematografie. Po tomto snímku se cesty obou tvůrců rozešly. Zatímco Abuladze směřoval ke stylizovanější poetičnosti, Čcheidze zůstal v prozaičtější poloze vyprávění. S oblibou budoval ostře dramatické situace, jež mu umožňovaly detailní prokreslení charakterů. Na takovém „půdorysu“ byl postaven i film Otec vojáka, jehož děj se odehrával během druhé světové války.

    Scénář k němu napsal Suliko Žgenti, který v něm zúročil vlastní frontovou zkušenost a také osobní vzpomínku na matku, jež za ním přijela na návštěvu do nemocnice, kde jej ale už nezastihla, protože tři dny před tím ho propustili a on se vrátil ke své vojenské jednotce.

    Tato situace nechybí ani v Čcheidzeho filmu, ovšem s tím rozdílem, že rodičem je zde muž, stárnoucí Giorgi Macharašvili, jenž se nedá zastrašit a hledá svého syna Goderziho tak dlouho, až se sám stane vojákem a doputuje s Rudou armádou až do Berlína.

    Otec vojáka zaznamenal u veřejnosti nebývalý ohlas. Do Macharašviliho postavy si diváci projektovali vlastní životní osudy, rozuměli počínání otce, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Sergo Zakariadze (1909 – 1971, uvidíme jej též jako doktora Levana v Danělijově snímku Nebuď smutný). Zakariadze dobře zvládl i méně obvyklé vlastnosti svého hrdiny, k nimž patřil zejména údiv a pokora nad vinnou révou, jež byly pro něj jako obyvatele Kachetie, jedné z nejúrodnějších oblastí Gruzie, přirozenou součástí osobnosti.

    Na Zakariadzeho památku, ale především na památku každého, kdo za války bojoval proti nepříteli, vznikla v kachetské obci Guardžaani patnáctimetrová měděná socha otce vojáka. Navrhoval ji Merab Berdzenišvili a slavnostně byla odhalena 9.5. 1978. Promítání Otce vojáka se stalo každoroční součástí tamních oslav Dne vítězství.

    Natáčení Čcheidzeho filmu se zúčastnila vojska Moskevského, Zakavkazského a Pobaltského vojenského okruhu. K vyvolání co největší autenticity v něm byly použity úryvky z archivních dokumentárních snímků. (Tomáš Hála, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaVálečný
    75%
    Druhá světová válka. Gruzínský vesničan Giorgi Macharašvili jede navštívit raněného syna. V nemocnici jej nenajde, a proto se vydá ho hledat. Stává se tak svědkem a přímým účastníkem válečných událostí, které jej přivedou až do Berlína. V titulní roli vysoce oceňovaný Sergo Zakariadze.

    Režisér Revaz Čcheize debutoval společně s Tengizem Abuladzem. Jejich Oslík (1955, uveden v závěru loňské LFŠ 2006) slavil úspěchy na mezinárodním festivalech (Cannes, Edinburg) a upozornil světovou veřejnost na přitažlivou svébytnost gruzínské kinematografie. Po tomto snímku se cesty obou tvůrců rozešly. Zatímco Abuladze směřoval ke stylizovanější poetičnosti, Čcheidze zůstal v prozaičtější poloze vyprávění. S oblibou budoval ostře dramatické situace, jež mu umožňovaly detailní prokreslení charakterů. Na takovém „půdorysu“ byl postaven i film Otec vojáka, jehož děj se odehrával během druhé světové války.

    Scénář k němu napsal Suliko Žgenti, který v něm zúročil vlastní frontovou zkušenost a také osobní vzpomínku na matku, jež za ním přijela na návštěvu do nemocnice, kde jej ale už nezastihla, protože tři dny před tím ho propustili a on se vrátil ke své vojenské jednotce.

    Tato situace nechybí ani v Čcheidzeho filmu, ovšem s tím rozdílem, že rodičem je zde muž, stárnoucí Giorgi Macharašvili, jenž se nedá zastrašit a hledá svého syna Goderziho tak dlouho, až se sám stane vojákem a doputuje s Rudou armádou až do Berlína.

    Otec vojáka zaznamenal u veřejnosti nebývalý ohlas. Do Macharašviliho postavy si diváci projektovali vlastní životní osudy, rozuměli počínání otce, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Sergo Zakariadze (1909 – 1971, uvidíme jej též jako doktora Levana v Danělijově snímku Nebuď smutný). Zakariadze dobře zvládl i méně obvyklé vlastnosti svého hrdiny, k nimž patřil zejména údiv a pokora nad vinnou révou, jež byly pro něj jako obyvatele Kachetie, jedné z nejúrodnějších oblastí Gruzie, přirozenou součástí osobnosti.

    Na Zakariadzeho památku, ale především na památku každého, kdo za války bojoval proti nepříteli, vznikla v kachetské obci Guardžaani patnáctimetrová měděná socha otce vojáka. Navrhoval ji Merab Berdzenišvili a slavnostně byla odhalena 9.5. 1978. Promítání Otce vojáka se stalo každoroční součástí tamních oslav Dne vítězství.

    Natáčení Čcheidzeho filmu se zúčastnila vojska Moskevského, Zakavkazského a Pobaltského vojenského okruhu. K vyvolání co největší autenticity v něm byly použity úryvky z archivních dokumentárních snímků. (Tomáš Hála, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaVálečný
    3
  • 4
  • Oslík
    Oslík (1955)
    Film
    Středometrážní hraný film pro děti. — Příběh filmu je zpracován podle povídky gruzínského spisovatele Z. Gabašviliho. Vypráví o chudé vdově Magdaně, která žila se svými dětmi ve staré Gruzii koncem 19. století. Neradostný osud rodiny byl rozjasněn malým ubohým oslíkem, kterého děti našly na cestě. Oslíka tam zanechal bohatý kupec. Jejich milý přítel však s nimi dlouho nezůstal. Na trhu ho poznal jeho majitel a po soudním sporu ho soudce chudé rodině přikázal odebrat a vrátit majiteli. — Filmu byla udělena na IX. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v r. 1956 Cena za krátký hraný film. (FILMOVÝ PŘEHLED 36 / 1957)
    Žánry:DramaRodinný
    74%
    Středometrážní hraný film pro děti. — Příběh filmu je zpracován podle povídky gruzínského spisovatele Z. Gabašviliho. Vypráví o chudé vdově Magdaně, která žila se svými dětmi ve staré Gruzii koncem 19. století. Neradostný osud rodiny byl rozjasněn malým ubohým oslíkem, kterého děti našly na cestě. Oslíka tam zanechal bohatý kupec. Jejich milý přítel však s nimi dlouho nezůstal. Na trhu ho poznal jeho majitel a po soudním sporu ho soudce chudé rodině přikázal odebrat a vrátit majiteli. — Filmu byla udělena na IX. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v r. 1956 Cena za krátký hraný film. (FILMOVÝ PŘEHLED 36 / 1957)
    Žánry:DramaRodinný
    5
  • Žil zpívající drozd
    Žil zpívající drozd (1970)
    Film
    Žil zpívající drozd… tak začínají skoro všechny gruzínské pohádky. V případě Ioselianiho filmu má tato věta ráz spíše poetického konstatování. Gija, sympatický mladý muž kolem třicítky, hraje na bicí nástroje v tbiliském symfonickém orchestru. Během dne však chce toho co nejvíce stihnout, proto věčně někam pospíchá. Je všude a zároveň nikde, na nic a na nikoho nemá dost času, nejmíň sám na sebe. Žil zpívající drozd je nepatetickou úvahou nad hodnotami lidského života, která dodnes překvapuje nejen hloubkou své výpovědi, ale i svým zpracováním. Jedna situace přechází skoro nepostřehnutelně ve druhou a černobílá kamera je zachycuje takřka dokumentaristickým způsobem.
    70%
    Žil zpívající drozd… tak začínají skoro všechny gruzínské pohádky. V případě Ioselianiho filmu má tato věta ráz spíše poetického konstatování. Gija, sympatický mladý muž kolem třicítky, hraje na bicí nástroje v tbiliském symfonickém orchestru. Během dne však chce toho co nejvíce stihnout, proto věčně někam pospíchá. Je všude a zároveň nikde, na nic a na nikoho nemá dost času, nejmíň sám na sebe. Žil zpívající drozd je nepatetickou úvahou nad hodnotami lidského života, která dodnes překvapuje nejen hloubkou své výpovědi, ale i svým zpracováním. Jedna situace přechází skoro nepostřehnutelně ve druhou a černobílá kamera je zachycuje takřka dokumentaristickým způsobem.
    6