?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Rafael Justo Valverde: Filmy a seriály

  • 1
  • 2
  • Sucho
    Sucho (1963)
    Film
    Revoluční příspěvek brazilské kinematografie ve vývoji slavného hnutí cinema novo. Estetika syrového obrazu rozvíjí autentické svědectví o neúrodné severní části země, kde živoří pětičlenná rodina. Marné je její úsilí najít ve vyprahlé pustině klidné místo před neúnavným sluncem.

    Volnější adaptace stejnojmenného klasického románu Graciliana Ramose (česky 1959) vypráví o těžkém životě pětičlenné rodiny uprostřed nehostinné pustiny sertão na severovýchodě Brazílie. Zapomenutý svět, poznamenaný katastrofálním suchem, představuje jedinou možnou šanci pro řadu chudých přistěhovalců. Patří k nim také Fabiano a jeho rodina, která pravidelně „kočuje“ pustinou mezi jednotlivými a velmi vzácnými přívaly deště. Segment jejich dvouletého živoření tvoří námět pro syrově realistický příběh plný silných okamžiků každodenního boje o holou existenci. Klíčovým momentem snímku je motiv cesty. Setkáváme se s ním hned v úvodu, kdy Fabiano (Átila Iório) se svou ženou Vitóriou (Maria Ribeirová) a dvěma syny (Gilvan and Genivaldo Lima) za doprovodu věrné feny Baleii putují vyprahlou krajinou. Z neorealistického pohledu kamery na strasti putování a ze záznamu jejich nuzného vybavení vyplývá otázka, zda-li spíš než na začátku, nejsou na konci svých sil. Přesto se usazují. Přežívat se jim daří jen s vypjetím všech sil. Často nemají téměř co do úst a děti jsou nemocné. Jediné štěstí vysvitne v okamžiku, kdy Fabiano získá práci jako pasák krav. Pocit, že dostávají stejnou šanci jako skuteční lidé, ovšem záhy vyprchá, když se Fabiano nečekaně střetne s místním samolibým policistou. Poté, co je bezdůvodně vymrskán a prožije potupnou noc na policejní stanici, musí opět za svým údělem chudáka. Nepříznivé okolnosti přimějí rodinku, aby se opět vydala na strastiplnou pouť. Pouť osudovou, jemně groteskní, a hořce tragickou, vyprávějící mimo jiné o neschopnosti postavit se nepřízni osudu.

    To však jenom prozatím, protože doba vzdorujících charakterů v brazilském filmu teprve přichází, ale nikdy by neměla tak skvěle připravenou půdu jako v případě dos Santosova filmu. Souvislost s pozdějšími opusy cinema novo je více než zjevná, protože asistentem v tomto případě byl budoucí rozhněvaný muž brazilské kinematografie Glauber Rocha. Přihlédneme-li k jeho filmům odehrávajícím se v oblasti nehostinné sertão, je jisté, že snímek jeho učitele dal žákovi do vínku autentický pocit mystické zkušenosti poutníka na cestě, před kterým se otevírá nedozírná šíře možností a především osobní prožitek existence. (Martin Jiroušek, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    74%
    Revoluční příspěvek brazilské kinematografie ve vývoji slavného hnutí cinema novo. Estetika syrového obrazu rozvíjí autentické svědectví o neúrodné severní části země, kde živoří pětičlenná rodina. Marné je její úsilí najít ve vyprahlé pustině klidné místo před neúnavným sluncem.

    Volnější adaptace stejnojmenného klasického románu Graciliana Ramose (česky 1959) vypráví o těžkém životě pětičlenné rodiny uprostřed nehostinné pustiny sertão na severovýchodě Brazílie. Zapomenutý svět, poznamenaný katastrofálním suchem, představuje jedinou možnou šanci pro řadu chudých přistěhovalců. Patří k nim také Fabiano a jeho rodina, která pravidelně „kočuje“ pustinou mezi jednotlivými a velmi vzácnými přívaly deště. Segment jejich dvouletého živoření tvoří námět pro syrově realistický příběh plný silných okamžiků každodenního boje o holou existenci. Klíčovým momentem snímku je motiv cesty. Setkáváme se s ním hned v úvodu, kdy Fabiano (Átila Iório) se svou ženou Vitóriou (Maria Ribeirová) a dvěma syny (Gilvan and Genivaldo Lima) za doprovodu věrné feny Baleii putují vyprahlou krajinou. Z neorealistického pohledu kamery na strasti putování a ze záznamu jejich nuzného vybavení vyplývá otázka, zda-li spíš než na začátku, nejsou na konci svých sil. Přesto se usazují. Přežívat se jim daří jen s vypjetím všech sil. Často nemají téměř co do úst a děti jsou nemocné. Jediné štěstí vysvitne v okamžiku, kdy Fabiano získá práci jako pasák krav. Pocit, že dostávají stejnou šanci jako skuteční lidé, ovšem záhy vyprchá, když se Fabiano nečekaně střetne s místním samolibým policistou. Poté, co je bezdůvodně vymrskán a prožije potupnou noc na policejní stanici, musí opět za svým údělem chudáka. Nepříznivé okolnosti přimějí rodinku, aby se opět vydala na strastiplnou pouť. Pouť osudovou, jemně groteskní, a hořce tragickou, vyprávějící mimo jiné o neschopnosti postavit se nepřízni osudu.

    To však jenom prozatím, protože doba vzdorujících charakterů v brazilském filmu teprve přichází, ale nikdy by neměla tak skvěle připravenou půdu jako v případě dos Santosova filmu. Souvislost s pozdějšími opusy cinema novo je více než zjevná, protože asistentem v tomto případě byl budoucí rozhněvaný muž brazilské kinematografie Glauber Rocha. Přihlédneme-li k jeho filmům odehrávajícím se v oblasti nehostinné sertão, je jisté, že snímek jeho učitele dal žákovi do vínku autentický pocit mystické zkušenosti poutníka na cestě, před kterým se otevírá nedozírná šíře možností a především osobní prožitek existence. (Martin Jiroušek, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    3
  • Rio 40 stupňů
    Rio 40 stupňů (1955)
    Film

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoři triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnila jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    71%

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoři triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnila jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    4
  • Bůh a ďábel v zemi slunce
    Bůh a ďábel v zemi slunce (1964)
    Film

    Objev roku na festivalu ve francouzském Cannes, tak byl označován Bůh a ďábel v zemi slunce. Glauber Rocha natočil tento svůj druhý celovečerní film ve čtyřiadvaceti letech a jeho styl definoval jako hledání lidového filmu. Samotný děj je velmi komplikovaný, protože každá z postav se stává hrdinou tragédie a nositelem jedné všeobecně platné pravdy. Pro pochopení je třeba nastínit historické pozadí, z něhož Rocha vycházel. Severovýchod Brazílie byl zmítán v letech 1890-1940 anarchisticko-mystickými povstáními. Blízko místa zvaného Bahia v kraji Canudos, kde byl film natáčen, založil samozvaný prorok Rádce tzv. Boží město, což byla vlastně samostatná republika. Boží město se ubránilo pěti útokům federální armády, ale ta nakonec vyhrála a zmasakrovala všech 50 000 obyvatel do posledního dítěte a poslední ženy. Rocha si vybral jednu epizodu, jež mu posloužila k vytvoření podobenství o dějinách celé Brazílie. Honák krav Manuel, jemuž statkář za špatné hlídání zabavil dva kusy dobytka, podlehne našeptávání místního proroka, aby ho následoval na cestě ke spáse. Zatímco světec utěšuje zbídačelý lid proroctvím o zázraku, statkáři najímají Antonia das Mortes, pronásledovatele cangaceirů, aby černého boha-proroka zabil.

    70%

    Objev roku na festivalu ve francouzském Cannes, tak byl označován Bůh a ďábel v zemi slunce. Glauber Rocha natočil tento svůj druhý celovečerní film ve čtyřiadvaceti letech a jeho styl definoval jako hledání lidového filmu. Samotný děj je velmi komplikovaný, protože každá z postav se stává hrdinou tragédie a nositelem jedné všeobecně platné pravdy. Pro pochopení je třeba nastínit historické pozadí, z něhož Rocha vycházel. Severovýchod Brazílie byl zmítán v letech 1890-1940 anarchisticko-mystickými povstáními. Blízko místa zvaného Bahia v kraji Canudos, kde byl film natáčen, založil samozvaný prorok Rádce tzv. Boží město, což byla vlastně samostatná republika. Boží město se ubránilo pěti útokům federální armády, ale ta nakonec vyhrála a zmasakrovala všech 50 000 obyvatel do posledního dítěte a poslední ženy. Rocha si vybral jednu epizodu, jež mu posloužila k vytvoření podobenství o dějinách celé Brazílie. Honák krav Manuel, jemuž statkář za špatné hlídání zabavil dva kusy dobytka, podlehne našeptávání místního proroka, aby ho následoval na cestě ke spáse. Zatímco světec utěšuje zbídačelý lid proroctvím o zázraku, statkáři najímají Antonia das Mortes, pronásledovatele cangaceirů, aby černého boha-proroka zabil.

    5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9