František Šec

František Šec, 2. října 1919, Mladá Boleslav, herec Původ a vzdělání František Šec se narodil 2. října 1919 v Mladé Boleslavi do rodiny prokuristy významné automobilky Laurin a Klement. Jeho otec plánoval pro syna podobnou kariéru, a tak František po maturitě na mladoboleslavské reálce v roce 1937 začal studovat v Praze Vysokou školu obchodní. Jeho studia však přerušilo násilné uzavření všech vysokých škol nacisty v roce 1939. V průběhu války vystřídal několik zaměstnání převážně úřednického charakteru, pracoval v Praze, Mladé Boleslavi a naposledy v Náchodě, kde se také začal zajímat o divadlo a v náchodské Osvětě hrál s místními ochotníky. Divadelní kariéra Po válce se František Šec rozhodl začít hrát divadlo profesionálně. První angažmá získal v Zemském divadle v Liberci (1945-1947), kde byl přijat jako elév do hereckého Studia. Následně působil v zájezdovém divadelním souboru Modrá halena (1947-1948) a další stálé angažmá získal ve Východočeském divadle v Pardubicích (1948-1950). Zde se poprvé setkal se shakespearovskými postavami, které jej provázely celý herecký život - ztvárnil role jako Falstaff ve Veselých paničkách windsorských či Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. Po krátkém působení v Moravském divadle v Olomouci (1950-1951) a v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1951-1954) se vrátil do Olomouce, kde působil do roku 1961. V Olomouci se pro potřeby divadla věnoval i překladům cizojazyčných her do češtiny, například M. A. Bulgakov: Dni Turbinových či A. N. Arbuzov: Dům na předměstí. Od roku 1961 je osobnost a působení Františka Šece spojeno výhradně s Ostravou, kam přešel na popud režiséra Radima Kovala. Ve Státním divadle v Ostravě byl angažován třicet let (1961-1991) a odehrál zde desítky rolí, opět v díle W. Shakespeara, dále v ruské klasice, zahrál si také doktora Galéna v Bílé nemoci. Životními rolemi Františka Šece na ostravském jevišti se staly lord komoří Thomas More v Boltově Člověku pro všechny časy (1963) a řada dalších významných postav. Filmová kariéra Ke spolupráci s filmem byl František Šec přizván již počátkem padesátých let. Na filmovém plátně debutoval postavou gestapáka Bohneho ve válečném titulu Malý partyzán (1950) režiséra Pavla Blumenfelda. Jednalo se o příběh z konce druhé světové války, kdy třináctiletý syn předáka místního ilegálního hnutí zastoupí partyzánskou spojku a přes veškeré nebezpečí odevzdá důležité zprávy. Vzhledem ke svému angažmá mimo Prahu a také jiným než hereckým aktivitám se filmografie Františka Šece nijak nezvětšovala. V roce 1952 si zahrál roli německého tlumočníka v Klosově a Kadárově filmu Únos. Další filmovou příležitost dostal až v roce 1963, kdy ztvárnil důlního inženýra ve filmu Začít znova režisérů Miroslava Hubáčka a Vladislava Delonga. Jednalo se o drama ze života brigádníků na stavbě mládeže, kde důlní inženýr zakáže práci brigádníků na šachtě poté, co jeden z nich způsobí havárii těžkého naběrače. V roce 1964 si zahrál pana Dostála v komedii Neobyčejná třída režiséra Josefa Pinkavy. Film vyprávěl o kamarádkách z maturitní dívčí třídy, které se připravují na maturitu, chodí na výrobní praxi do strojírenského závodu a soutěží o lyžařský zájezd do Krkonoš. Období normalizace V letech 1968-1969 projevoval František Šec sympatie s obrodným demokratizačním procesem, a protože své aktivity a postoje odmítl po roce 1969 odvolat, postihl jej zákaz činnosti v televizi, rozhlase i filmu. Zůstal sice v divadle, ale v důsledku zásahů vedení byl obsazován jen do rolí malých nebo záporných. Za své politické názory a morální hodnoty byl s manželkou Zorou systematicky omezován v herecké a veřejné práci, což mělo neblahý dopad na jeho právě umělecky vrcholící hereckou kariéru. V menších úlohách se objevil například v psychologickém dramatu Dvě věci pro život (1972) režiséra Jiřího Hanibala, kde ztvárnil havíře Patočku zvaného Saul. Film se natáčel v Ostravě a vyprávěl o mladém muži, který se rozhodl poznat opravdový život a vypravil se na brigádu do ostravských dolů. V roce 1978 si zahrál dvojroli staršího vrátného a herce Carbona de Castel-Jalouxe v ostravském dramatu herce a režiséra Jana Kačera Město mé naděje. Zcela epizodní charakter měl jeho výstup v životopisném historickém dramatu Božská Ema (1979) režiséra Jiřího Krejčíka, kde ztvárnil muže v černém. Návrat po roce 1989 K práci v masmédiích se mohl František Šec vrátit až po roce 1989. Hrál v několika televizních inscenacích (Odsouzen k životu, 1991; Sjezd abiturientů, 2000), především se ale divákům připomněl v rozsáhlém televizním cyklu Šumná města (1995-2004), kde se objevoval jako průvodce v postavě kavárenského číšníka. Tento dokumentární cyklus o moderní architektuře českých měst vznikal v produkci České televize, jeho autorem a režisérem byl Radovan Lipus, s nímž se na scénáři podílel David Vávra, který celým cyklem jako komentující architekt provázel. Jako starý pán se František Šec představil ve snímku s komediálním nádechem Konto separato (1996) režiséra Dušana Kleina. Svou poslední filmovou roli ztvárnil jako správce domu pan Teo v dramatu Milenci a vrazi (2004) režiséra Viktora Polesného. Jednalo se o filmovou adaptaci slavného románu Vladimíra Párala, která je hořkým obrazem lidské touhy po požitcích, moci a majetku. Osobní život a ocenění František Šec byl ženatý s herečkou Zorou Rozsypalovou (1922-2010), se kterou se seznámil při inscenaci Lavreněvovy hry Hlas Ameriky. Sňatek uzavřeli 17. 9. 1951 na Staroměstské radnici v Praze a na počátku roku 1952 založili rodinu (syn Martin Šec, nar. 13. 2. 1952, filmový a divadelní kameraman). V roce 1997 obdržel František Šec (i s manželkou) Křišťálovou růži na Poděbradských dnech poezie za celoživotní přínos v oblasti recitace. V posledních letech života pracoval na knize Sezona, v níž románovou formou zpracoval kulturní dění v Olomouci v době svého zdejšího působení v padesátých letech (kniha vyšla až po jeho smrti). František Šec zemřel 5. srpna 2005 ve Staré Turé na Slovensku ve věku 85 let, pohřben je v Ostravě.