Nad pomyslným průsečíkem pimprlové jalovosti Mrazíka, animálních dobrodružství Tarzana a krví zapatlaného heroismu wu xia filmů hongkongského studia Shaw Brothers se ční Meč a dráp. Tento turecký poklad z doby, kdy tamní společnost ještě nepropadla konzervativní nesoudnosti, ale naopak se radostně opájela vlastními divokými příspěvky brakové popkultuře, má kořeny v lidových báchorkách, jejichž zkazky o nadlidské síle gerojů i spanilé kráse žen a zavilé zlovolnosti darebáků převádí na plátno s odzbrojující doslovností. Protože tvůrci moc dobře věděli, co si publikum žádá, zapracovali do scénáře nějaké to melodramatické pnutí a nečekané zvraty jak z Dallasu a hojně to proložili pompézními peckovačkami v ranku Slunce, seno a pár facek, občas ozvláštněnými akrobatickou vložkou ve stylu Gymkaty. V hlavní roli mladíka vychovaného lvy, který má dle proroctví svrhnout démonického tyrana, září Cüneyt Arkin, jeden z nejšarmantnějších, ale také nejvýznačnějších i nejproduktivnějších velikánů turecké kinematografie. U nás na festivalu uvidíte tento velkolepě fantasmagorický úlet v americké verzi určené pro grindehouse kina, která původní dílo bravurně upgraduje. Distributor vyházel dvacet minut dějových pasáží a mezery ve vyprávění zalátal v dabingu, který je famózně patlalský a vedle evidentně improvizovaných nonsensových plků se vyznačuje také bláznivým rozptylem přízvuků jednotlivých dabérů. A kde nepomohlo mluvené slovo, tam diváky strhnou hudební pasáže vykradené z věhlasného baletu Spartakus od Arama Chačaturjana. (Festival otrlého diváka)
Meč a dráp