Při udílení Césarů zvolili francouzští akademici za nejlepší zahraniční film čerstvou novinku českých kin, kanadskou romantickou komedii Povaha lásky, kterou natočila režírující herečka Monia Chokri. Dá se stručně popsat jako ženská variace na díla Woodyho Allena.
Jádrem ambiciózně nazvaného snímku je vlastně obyčejná romance, natočená však poutavě a díky postupům spojeným s jinými žánry i příjemně „jinak“. Autorka Monia Chokri s pomocí sympatických hereček a herců ukazuje na trapné i drásavé momenty v partnerských vztazích, nerezignuje však na nadhled a lehkost.
Scénář Povahy lásky je v určitém ohledu dost banální, nadcházející promluvy se občas dají hercům takřka odezírat ze rtů. Nakonec ale dokáže mile překvapit na nečekaných místech a zneplatnit klamavý dojem z předešlé scény.
Je možné, že na vášeň k někomu jako Sylvain ztratila nárok, když se stala vzdělanou ženou? Nebo je to předsudek, který je možné, ba potřebné překonat? Běžná romantická komedie takové otázky neklade, případně když se to snaží předstírat, dopadá to neslavně. Povaze lásky lze naproti tomu věřit, že své hrdiny a jejich trampoty bere vážně, byť zároveň vidí jejich směšnost. A snad z ní lze načerpat i nějaké poučení (i když mluví o záležitostech, v nichž se ještě nikdy nikdo od jiných nepoučil).
