Bratrům Dardennovým bývá poslední roky vytýkáno, že už jedou na autopilota. Jenže proč by svůj styl opouštěli, když jim tak dobře slouží? Pokud si vyberou správný příběh, jak učinili tentokrát, dopřejí nám silný zážitek, po němž není snadné nezačít přemýšlet o tom, jak funguje náš svět a zda ve jménu pořádku někdy zbytečně nedupeme po cizím lidském štěstí.
Film o drogových poslíčkoch, vystavených v nepriateľskom prostredí šikane a ponižovaniu, prichádza do kín v období, keby sme by viac takýchto filmov potrebovali ako soľ. Kopnúť do slabých a zraniteľných nie je veľké umenie, nikoho to necti a akosi nie sme ochotní to akceptovať. Kto si film pozrie a vcíti sa do osudu dvoch detí vydaných napospas gaunerom, nemôže ostať k problému úplne ľahostajný. A vtedy snímka Tori a Lokita splnila svoje poslanie.
Problémy Evropy se proměňují, ale dilemata, která to přináší, se mění pozoruhodně málo. Filmy Jean-Pierre a Luc Dardennovi tak zatím takřka nestárnou. A vypovídají ve zrušených fabrikách, azylových centrech a na ulicích o víře v dobré jádro mnoha lidí z těch, kteří jsou materiálními, ideologickými nebo byrokratickými vlivy nevybíravě zatlačeni do kouta.
Jistě lze filmu vyčítat až vyděračskou proklamativnost – viz závěrečný chlapcův obžalobný monolog, vinící podezíravé úředníky, že svým odmítavým rozhodováním vhánějí bezmocné přistěhovalce do područí zločineckým gangům. Nicméně vhled do mentality propašovaných nešťastníků (byť omezený na titulní dvojici), na počínání příslušných úřadů i lidí napojených na podsvětí považuji za velice cenný.
