Volný pád, kdyby byl Michael Douglas moc upnutý a nudný na to, aby se obtěžoval s násilnou jízdou městem. Hrdina Nočního klidu cítí podobnou frustraci ze svého života, a podobně viní všechny krom sebe. Aplikováno na současnou dobu a její specifika to vyznívá skvěle.
Michal Hogenauer má velký talent a dokáže za málo peněz natočit velmi dobře fungující a hutnou atmosféru. Osobně bych byl rád, kdyby se to všechno na konci trochu polopatičtěji vysvětlilo, ale chápu, že jiní to mají radši takhle.
Talentovaná filmařská skvadra servíruje u nás poměrně vzácný, v rámci festivalové tvorby však spíše standardní minimalistický příběh o jednom propadu do vlastní temnoty. Noční klid je sympatickým výchozím bodem k diskuzi přesahující hranice filmového pásu, zůstává však hlavně náznakem, kam všude se tvůrci ještě mohli vydat.
Hodnota Nočního klidu spočívá především v tom, že jde o film, jenž se skutečně vyjadřuje k současnosti a k aktuálním tématům. Ukazuje nám, jak nás může paralyzovat, když podlehneme vlastnímu (často zbytečnému) strachu a jak snadno může strach z jiných lidí přispět k něčí radikalizaci.
Hogenauer, Kadrnka a druhý scénárista Marek Šindelka vytvořili film, který možná nestrhne a formálně nepřekvapí tolik jako dílo zmíněného Michaela Hanekeho, ale dobře plní jednu z důležitých funkcí umění. Kriticky reflektuje naši dobu a podněcuje k tomu, čeho se možná nejvíc bojíme. K pohledu do zrcadla.
Noční klid stojí na sugestivním vylíčení situace, v níž se nachází hrdina – a my s ním. Protože to, co spoluutváří jeho paranoidní pocit, je prostředí, v němž se běžně pohybujeme.
