Pan T.

Varšava se roku 1953 teprve pomalu rodila z ruin. Obraz této doby, který nám ve svém nejnovějším snímku nabízí režisér Marcin Krzyształowicz, ale nekoresponduje ani s „hurá“ optimistickým tónem tehdejší filmové propagandy, ani s realistickým a tím pádem neveselým obrazem Varšavy, který v tzv. „černé sérii“ nabídli o pár let později polští dokumentaristé. Krzyształowicz nahlíží na dobu stalinismu z nové a nebývalé perspektivy. Představuje ji jako dobu plnou paradoxů a absurdit. Od násilných perzekucí státní policie až po utajené jazzové dýchánky v podzemí kostela. Tehdy se taky odehrává příběh tajemného pana T., uznávaného spisovatele, který bydlí v hotelu pro literáty. Jeho život se ale změní poté, kdy ho strana začne podezírat, že chce vyhodit do povětří varšavský Palác kultury a vědy. Životní situaci mu neulehčí ani nečekaná náklonnost dívky, kterou doučováním připravuje na maturitu. V černohumorné atmosféře, kterou se podařilo autorům snímku mistrně vystavět, tak ani nepřekvapí, když se hlavní hrdina potká na toaletě s nejvyšším představitelem strany (reálná postava Bolesława Bieruta) a společně si vykouří jointa. Takováto porce absurdního humoru vytváří specifický portrét doby, na kterou jsme zvyklí nahlížet spíš s úzkostí. Ačkoli autoři odmítají jakoukoli spojitost se skutečnými osudy reálných postav, mnoho indicií odkazuje na Leopolda Tyrmanda. A to nejen prostřednictvím samotného názvu filmu, ale také faktem, že tento významný polský spisovatel a publicista byl ve své době známý také jako velký propagátor jazzu. Další spojitost můžeme najít v osobě scenáristy Andrzeje Gołdy, který byl v roce 2007 oceněn za scénář hraného filmu právě o tomto spisovateli. Ten se nakonec stal pouhou předlohou hlavního hrdiny filmu Pan T., který musíme interpretovat daleko metaforičtěji – jako portrét perzekvovaného umělce a celé umělecké obce. (Letní filmová škola)