Rozpuštěný a vyproštěný terminátor si během pár chvil v horské chatce rychle vymění všechny své rozdrcené končetiny, zapojí se znovu do 15000V zásuvky a jedeme vesele a naplno dál! Tentokrát zase pro změnu prý do Gruzie pro jakési dva fakany a jejich autorku letadlem plným děl, kulometů, minometů a nepřemožitelných asistujících soudružek (a nikoho tam jejich příjezd a aktivní turistický program zjevně ani trošku nepřekvapí). Pak se hned rozprsknou neodmyslitelné ohňostroje tisíců kulek a detonací z jednoho metru (směrem k našemu týmu samozřejmě nekompromisně slepých), duní rány pěstmi i tyčemi po hlavách a přes záda, avšak ani stovky všudypřítomných zlých útočníků našeho geroje a jeho tým v ničem pochopitelně ani trošku nezraní a nezastaví (a nikdo po tom mega střílení ani v náznaku neohluchne). Naopak - ve svém brnění si Kris(tián) stihne ještě sem tam v plné síle cool zašpásovat i dojemně pohovořit, věšet se na jedoucí vlak, řídit vybuchující a kutálející se auta, shazovat vrtulníky, no a pak v pohodě i se zachráněnou mateřskou školkou křepce vyskočit z rozdrceného vagónu, který ve stokilometrové rychlosti narazil někam do stěny. A v klidu, bez šrámu, v plné kondici a za doprovodu dojemné šmytcové hudby všichni hned vesele pokračují do další zastávky, kterou je tentokráte Vídeň, kde též nikoho vůbec nezaujme, že tam po našem nevyčerpatelně vyzbrojeném komandu ještě hromadně dofičí letadla a vrtulníky z Gruzie plné tamějších domorodců a muničních skladů (proč tam po mně kurník minule chtěli pas a vzali mi vodu u security na letišti?). No a už vůbec si tam nikdo nevšímá toho, že tam na sebe 150 vymatlaných vousatců non stop střílí na střechách paneláků v centru a ustřelují (si) Mozartovy koule (jejich mrtvoly se pak uklízejí prosím kam?), narážejí do sebe vrtulníky, rozbíjejí okna a stěny, horolezci se pak věší jednou rukou za střechu, druhou svou milovanou na poslední vteřinu ve vzduchu drží a třetí střílejí. A pak se všichni po pracovní době v poklidu ubytují někde v luxusním pronajatém apartmá ... Jako jeden z 1500 filmů v rámci kvartální produkce lokálního filmového studia někde na předměstí Ugandy - tam by snad ještě šlo přimhouřit čtvrté oko. Ale tohleto fakt seriózně vymýšlejí v té emerice? Dno bezbřehé demence hlubší než Mariánský příkop? Zjevně ano. Tohle bylo nestravitelné i při sledování v nudném plížícím se letadle (které kupodivu po cestě rutinně nevybuchovalo - chyběl jsi mi Chrisi...). Ale třetí Vypleštění se prý už chystá. Minimální povolená délka 205 min.
Jako mínus beru oživení hlavní postavy. Jinak je vše v podstatě stejné, jen více "digi". Nelíbí se mi ale i použitá kamera s vysokým kontrastem a studenou barvou, která způsobuje bledou pleť. Konec je pak slabší.
Jsem mile překvapen. V čem film exceluje je choreografie, samotné násilí ve filmu je super, co tomu trošku tomu ubírá váhu je to, že hlavní hrdina je prostě nesmrtelnej. Příběh je ok, nečekal jsem nic “extra(ction)”, ale nic mi tam nevadilo, možná tam toho příběhově bylo trochu moc, ale chápu, že chtěli nějak rozvinout charakter hlavního hrdiny. Celkově mě to vlastně velmi bavilo, prostě kameramanská exhibice, ale zábavná a velmi zdařilá.