Podstatné je, že Vysoká dívka nelíčí fádní coming out, nýbrž obraz přežití, který lze sotva označit za výhru. Zahánění bolesti s děsivou racionalitou – „Tak si vezmeme sirotka, celého, mají i s rukama a nohama“ se vryje do paměti tak jako mužova omluva ženě: „Promiň mi válku.“
Tohle ruské poválečné drama dokazuje, že člověk sám raněný může ať už vědomě nebo nevědomě rozpoutat nový kolotoč zraňování a sám začít ubližovat druhým. Velmi emocionálně silný příběh odráží skutečnou bolest a poukazuje na šrámy na duši, které už nikdy nikdo nemůže uzdravit.
Zobrazení utrpení zbídačených navrátilců z války či vhledu do dobových reálií se naneštěstí dotýká jen velmi opatrně, což je filmu spíše na škodu. Klíčové scény, ve kterých dochází k interakci mezi protagonistkami, sice mají hutnou atmosféru, jsou ale zároveň nesmírně protáhlé a bez následné pointy se rozplývají do ztracena. Takto se v ději opakují vícekrát a činí ho obtížně stravitelným.
