Landet som icke är

Ó, múzo má, toužím po tichém skonu, kde životní strasti už nebudou zlou. Srdce básníka znaveno je bojem, touží po klidu, co smrt mu jen dá. Vzdechy a touhy, jež poutaly mysl, zanechaly jen jizvy a stesk. Smrt, ó smrt, ty úlevo sladká, rozvaž to břímě, co tíží má bedra. Nechť píseň má skončí v tichosti hrobu, kde slova se ztrácí a myšlenky blednou. Tam v říši snů, kde čas nemá vládu, básník konečně nalezne klid a spásu.