jaro.mir.mara
4 542 bodů •
10
Tichá striktně vizuální meditace cyklické formy nad místem, kde kruh je symptomem bytí. ___ Následuje nuda: Film je předmětem docela silné (odborné) kontroverze, zda-li pak by ho bylo-li lze označovat za antropologický film nebo zda-li pak by ho nebylo lepší takto neoznačovat. Četl jsem na dané téma velkou část odborných recenzí a reakcí a esejů a reakcí na eseje (ne, že bych z toho měl nějaké velké potěšení). Kritika se věnuje třem základním tématům. Za prvé faktu, že snímek je záměrně němý. Cíleně tak neposkytuje člověku, který nedisponuje znalostí jazyka, žádné slovem řečené podněty. Absentuje doprovodný komentář i jiné podklady a kritik se tedy ptá: Jak mi má tohle být k akademickému užitku jakožto antropologická práce, když si to každý vyloží po svém? ___ Druhým zásadním tématem je metodologie vzniku snímku. Dokumentarista neznal místní jazyk ani reálie, byť měl, pravda, k dispozici terén znalého antropologa. Natáčení probíhalo po velice limitovanou dobu a zdaleka nesplňovalo časovou dotaci ročního terénního pobytu, jak si antropologie zpravidla žádá (haha). Tvůrci snímku prý příliš komprimují prostor a ohýbají dění a dávají tak do souvislosti místa, děje a postavy, které ve skutečnosti souvislosti nachází jen stěží, a vedou tak diváka k dezinterpretacím. Poslední okruh kritických reakcí se týkat etické stránky věci. Už jsem zmínil, že byl snímek záměrně němý. Pro místní lidi to ale samozřejmě neplatí, protože ti řečenému rozumí a v kontextu snímku tak slyší --- totální nesmysly. Snímek je nastříhán čistě pro vizuální účely a slovní projevy, vytržené z kontextu, jsou tedy totálně mimo. Co toto a další zmíněná rozhodnutí tvůrců vypovídá o jejich přístupu k těm, které natáčí a o tom, jak jejich roli v celém procesu chápou? Není úplně divu, že se kritické reakce ihned chápou nahlížet dílo optikou Saidova Orientalismu. ___ Přijde mi úsměvné, že snad každý akademik, ať už adorující nebo kritizují Gardnerovo dílo, si ve svém textu neodpustil dění na plátně interpretovat a vyždímat z něj faktografické údaje o formách rituálů a průběhu dějů, o společenských rolích postav a míst, nebo o poselství snímku. Všechny-interpretace-se-od-sebe-skoro-ve-všem-vzájemně-liší. Tím se dostávám k mé perspektivě. Ztotožňuji se s názorem, že snímek nikdy etnografickým ani antropologickým filmem být nechtěl. Do aspiranta na tuto roli ho mnohem více, než autoři, pasovala sama kritizující akademická obec. Kritika ohledně faktografické podvyživenosti je lichá, protože takové ambice zkrátka snímek neměl. Působí pocitově, je cíleně otevřený interpretacím. Můžeme si být jisti tak maximálně cyklickým charakterem narace, tím, že pojímá umírání, a že nás detektivním cyklickým způsobem vede k vysvětlování určitého procesu. Forest of Bliss je aspoň pro mě úžasný a zábavný. I kdyby se ale přeci jen autoři rozhodli ho sami za antropologický považovat, nemohl bych souhlasit. Některé výtky metodologické a etické totiž stále platí.
Bosque de dicha
Wald der Glückseligkeit