Vzrušení

Vizuální esej o hnací síle vést každodenní umělecký život při vědomí, že šance na úspěch je mizivá. V životě i umění je tolik společného - v životě stejně jako v umění není žádného soudce, který by spravedlivě rozhodl, že nějaký život má větší cenu než druhý, když je žitý s vervou, energií a v přítomném okamžiku - tedy je žitý - nikoliv přežívaný - stejně tak v umění - je-li hledáno s vášní a ne pouhou kopií kopie bez toho, že umělec riskuje totální neúspěch a selhání, překračuje hranice a zároveň respektuje svět okolo a cítí se být jeho součástí. Ale když se tak snaží, měla by přeci přijít odměna! Jenže to se v životě ani v umění neděje... Všechno se propadá, mizí nenávratně do nicoty. Prach jsi a v prach se obrátíš. Jenže jak to unést? Jak proti tomu bojovat? Jak zanechat nějaký čitelný znak? Jak zanechat stopu? Je zde nějaký recept jak bojovat proti nevyhnutelnému propadání se do nicoty? A jsou vlastně současné artefakty vůbec schopné nést zprávu dál skrze století? Jak je to dnes v době nahraditelnosti, reprodukcí a citace z citace? (Institut dokumentárního filmu)