Nejrači mám, když mě něco nečekaně překvapí. Přesně tento film. Vůbec jsem od něj nic nečekal, vůbec jsem nevěděl, o čem je a pak to přišlo. Hned od začátku to srší černým humorem (ale kdo chce, může to brát i jako drama). Pro mě to ale byla čirá zábava černého kalibru, přesně taková, kterou mám rád. Líbí se mi, jaké role si občas Elijah Wood vybere a že tady byl za solidního blbečka - nábožnej metalista/ninja-amatér se vzhledem divného patrona. Ale hlavní slovo tady měla Melanie Lynskey - konečně někdo sáhl po herečke, která není jen kost a kůže a pěkná tvářička, ale oplývá přirozenými tvary a nezmalovaným obličejem. Která navíc ráda sáhne po pivku nebo flašce. A pak tu máme tu hromadu těch zlejch. Začne to vlastně už ta bába na smrtelné posteli na začátku, ale podobnejch postav je tam víc. Majitel zastavárny starej hajzl (co vypadá jak upír), odpornej zhovadilej hajzl Devon Graye (kterej má v oblibě rezervoáry na hajzlech), zazobanej amorální hajzl Robert Longstreet nebo konečně stará kriminální fetka, zloděj a hajzl David Yow, kterej mě z nich dostával úplně nejvíc. Jako bonus tady máme Jane Levy, která sice není hajzl, ale hajzlice jo (a navíc pěkná). Nejde mi jen o to super morbidní finále, ale jde mi o celou cestu, která mě k tomu finále dostala. Akorát to sražení autobusem už je ve všech těch filmech nuda a mohli to nahradit něčím efektnějším. A pak tu máme hudební stránku věci - jde vidět, že hudba je pro režiséra asi hodně důležitá (a možná o tom svědčí i náznak v dialogu, jestli "mají rádi hudbu"... a vlastně i samotný název filmu, který vykradl slova z jedné použité písně)... no každopádně ten výběr songů je zaprvé totálně multižánrový a za druhé strašně ujetý. A za třetí se to tam parádně hodí. Prostě to je film, kterej mě dostal do kolen a do chlámaček. Jestli tohle někdo začne nějak trapně srovnávat s něčím od Tarantina, je to idiot.