Recenze filmu Je to jen konec světa

Komentáře a recenze 10

lamps

15 327 bodů •13. 12. 2016

9

Dlouho jsem neviděl film, který by mě takovým způsobem vtáhnul a vnitřně oslovil. S hlavní postavou jsem každý dialog prožíval tak intenzivně a emocionálně, jako by ten uhrančivý pohled Marion Cotillard patřil mně, jako by nepopsatelně úžasná Léa Seydoux brečela na mém rameni a jako by mě Vincent Cassel nekompromisně sepsul, kdykoli jsem měl nutkání se do příběhu sám vložit a promluvit (a že se to stalo hodněkrát). Takhle dokonale vyváženou, autorsky iniciativní a zároveň modernisticky naspídovanou konverzačku jsem v životě neviděl a jestli Dolanovy ostatní snímky budou atakovat nebo dokonce posouvat fascinující stylistické prostředky Je to jen konec světa, můžu si na pažbu zapsat další režisérské jméno, které mi bude přinášet větší cinefilní uspokojení než celý Pornhub dohromady. A takových není věru moc :D

filmfanouch6

12 654 bodů •20. 9. 2020

8

Každý mladý tvůrce by rád dosáhl úspěchu, kterého mladý Xavier Dolan dosáhl již ve svých 19 letech. Film Zabil jsem svou matku z roku 2009 byl zčásti autobiografický a byl částečně založen na Dolanově potýkání se s vlastní homosexualitou a předsudky, které s tím byli spojené. Tenhle mladý kanadský tvůrce se tak stal festivalovou hvězdou, který následně začal být velmi plodný a v letech 2009-2019 dohromady natočil 8 filmů. A i s aktuálním úmrtím nadějného mladého francouzského herce Gasparda Ulliela určitě neuškodí si připomenout Dolanovo Je to jen konec světa. I v Dolanově šestém filmu je ústřední hrdina homosexuálem, na rozdíl od Zabil jsem svou matku ovšem Dolan odmítá, že by byl i tento film autobiografický, protože neumírá a se svou rodinou si rozumí. Prim tu totiž fakt, že hlavnímu hrdinovi nezbývá na světě moc času. Předtím než ho smrtelná nemoc dostihne se tak rozhodne po letech setkat s rodinou a pochopitelně ono setkání po letech není růžovou zahradou. Až se vlastně nabízí otázka, zda by zpráva o blížící se smrti na vztazích v rodině něco změnila. Velmi snadno se dá poznat, že Je to jen konec světa je dílem mladého tvůrce. Působí totiž jako taková hipsterská záležitost a Dolan v rámci filmu nezapře, že je též režisérem videoklipů. Je to jen konec světa je očividně dílem hipstera, i hipsteřina ovšem dokáže být pocitově působivá. A Je to jen konec světa je přesně tento typ hipsterské podívané. Komorní drama, kde se po letech vyhrabují kostlivci ze skříně je adaptací divadelní hry Jean-Luca Lagarce. Dolana na Lagarcově hře zaujalo agresivní chování postav. Při sledování návratu Louise domů po letech vlastně začne tak trochu dávat smysl, proč ho k rodině vrací až blízká smrt. Je to jen konec světa vlastně může působit jako strašně chladná záležitost, pocitově ovšem funguje. Především při sledování rodiny v rozkladu a hrdiny, který je přesto vše vlastně pořád tak trochu rád, že svou rodinu vidí. I když o vyloženém nadšení mluvit nejde, protože o rozkladu rodiny nemůže být pochyb. Pro mnohé automaticky neatraktivní téma Dolan zpracovává svým specifickým rukopisem. Závan hipsterského pojetí, práce s atmosférou a emocemi a především klipovité zpracování. Dolan si za tento film došel pro Césara za nejlepší režii i nejlepší střih a v obou případech nejde o adekvátních zásluhách pochybovat. Dolan vzal Lagarcovu divadelní hru a přišel s vtahujícími dialogy, které se vlastně úplně nezbaví pachutě teatrálnosti. Divadelní kořeny jsou na Je to jen konec světa výrazně poznat. Výsledné finále poté může na první pohled působit neuspokojivě, na ten druhý ovšem vlastně dává naprostý smysl. Už zhruba po polovině je totiž tak nějak jasné, že jinak to skončit nemohlo a neustálé konfrontace lidí, kteří se vlastně mají nejspíš fakt rádi a přitom je mezi nimi pořád výrazná propast vlastně k jinému vyvrcholení ani vyloženě nesvádí. Gaspard Ulliel si za ztvárnění Louise právem došel pro Césara za Nejlepšího herce. Aktuální psychologické rozpoložení postavy dokáže prodat i pouhými gesty a dokazuje, že byl tento mladý Francouz neskutečný talent. A i proto je jeho čerstvý odchod velká ztráta. Ulliel totiž dokázal zcela obstát i po boku Vincenta Cassela či Marion Cottilard a své největší role měl dost pravděpodobně ještě před sebou. V jistých pasážích dokáže Dolan evokovat filmovou poezii, jinde předvést zajímavé herecké vedení. Vizuál Andrého Turpina určitě udělal hodně, šikovnost Dolana ovšem není radno podceňovat. I na Je to jen konec světa je totiž poznat, že ho točí někdo mladý a kdo nejspíš pořád poznává sám sebe jako člověka i filmaře, jeho vnitřní sílu ovšem neshazuje. Nepříjemné rodinné dusno, které dost možná nedokáže rozmělnit ani brzký příchod tragédie. Postavy možná tak trochu upadají do stereotypů a k vyloženému psychologickém teroru tomu pořád něco chybí, Dolanův šestý film ovšem pořád dokázal být působivý. I proto, že vlastně nesklouzl k patosu a komplikované rodinné vztahy dokázal prodat kurevsky upřímně. Gaspard Ulliel sice opustil svět předčasně v 37 letech, zanechal za sebou ovšem pár výrazných výkonů. A Je to jen konec světa rozhodně patří mezi ty nejvýraznější. Je to jen konec světa tak nyní bohužel bude fungovat i jako smutná upomínka toho, že jeden herecký talent svět opustil příliš předčasně. Přesto se ovšem zasloužil o to, že se na něj jen tak nezapomene.....