Píše se rok 1992 a v Abcházii zuří válka s Gruzií. V malé osadě lapené uprostřed bojů zůstali poslední dva muži, starý Ivo a farmář Margus. Jediné, co je zde drží, je jejich úroda mandarinek. Válka je však zasáhne i zde, když při přestřelce najdou dva zraněné muže z obou znepřátelených stran. Ivo se rozhodne jim pomoci i navzdory jejich vzájemné nenávisti. Jeho rázná povaha a znechucení válkou začínají oba nepřátele nenápadně sbližovat. Film o nesmyslnosti a absurditě války, síle dialogu a osobní odvaze. (Dny evropského filmu)
I o pěstitelích mandarinek se dá natočit slušné válečné drama. Bez nějakých velkých přestřelek a stejně člověka donutí nad tou nesmyslností života, brouka a válek dost zapřemýšlet.
Jak to dopadne, když do oblasti, kde si tak v pohodě vyrábíte dřevěné bedny na mandarínky, které sklízí v sadu Váš kámoš, dorazí válka? O tom je tento komorní válečný snímek z divokého Kavkazu. V odlehlé vesnici etnických Estonců, nacházející se v Ruskem podporovaném separatistickém regionu jménem Abcházie, který se chce v roce 1992 trhnout od Gruzie (a přidat se k Rusákům?) žijí Ivo a jeho kamarád Margus, poslední, kteří se nevrátili do Estonska po vypuknutí války. Margus chce odjet až poté, co sklidí úrodu mandarínek. Ivo musí vyrobit dostatek dřevěných beden, ale přesto chce v této oblasti zůstat. Jednoho krásného dne dorazí dva čečenští žoldáci a chtějí od Iva jídlo, a pak naštěstí pokojně odejdou. Brzy se však dostanou do přestřelky s vojáky gruzínské armády a zůstanou jen dva živí - jeden Čečenec jménem Ahmed a jeden Gruzínec jménem Nika. Oba jsou těžce raněni a Ivo je vezme k sobě domů, aby je vyléčil. Gruzínec je na tom o něco hůře. Ahmed si brousí kudlu a samopal na Niku, a Gruzínec se po lehké rekonvalescenci také třese na pomstu. Ivo má však zásadu, že v jeho domě se nezabíjí a oba mu na to dají čestné slovo. Nejdříve do sebe rýpou, hlavně Gruzínec mluví o tom, že Čečenec nechodit do školy a nezná historii, zatímco ten chce pomstít svého kamaráda. Nakonec k sobě však najdou cestu, a to také díky starému moudrému "dědkovi" Ivovi. Do domu dorazí abcházští vojáci a Ivovi se povede přesvědčit Ahmeda, aby se oba vydávali za Čečence s tím, že ten druhý nemůže mluvit. Margus je zoufalý, protože nedovede rychle sklízet mandarínky a abcházští vojáci mu slibují, že s tím pomůžou. V noci je však vesnice ostřelována a Margusův dům je zničen, a Ahmed mu nabízí své žoldácké peníze, které však Margus odmítá. Rusáci, spojeni s Abcházci a Čečenci nakonec dorazí k Ivovi domů a tentokrát už to jen tak dobře nedopadne. Obviní Ahmeda z toho, že je to Gruzínec a chystají se ho popravit, ale Nika ho na poslední chvíli zachrání. Následuje brutální přestřelka, kterou však všichni nepřežijí. Nakonec řekne Ivo Ahmedovi svůj životní příběh o tom, jak se mu povedlo odpustit Gruzíncům, kteří zastřelili ve válce jeho syna. Celkově se mi líbila Ivova pacifistická a odpouštějící životní filozofie, kterou by se někteří měli začít řídit, především v Rusku. Jo a ta krajina, ta příroda...nádhera.
Film se nenatáčel v Abcházii, ale převážně o několik oblastí dál v Gurii v Gruzii.
Gruzie (s Abcházskem), kde se děj filmu odehrává, leží v kavkazském regionu. Tento region se nachází na geografické hranici mezi Asií a Evropou. Gruzie vstoupila do mezinárodní organizace Rada Evropy v roce 1999 a podléhá paktům týkajícím se lidských práv, které se týkají všech členských států.