Celý dokument vlastně mimo jiné velmi trefně odpovídá na problém o vizuální přitažlivosti velkoměst zmiňovaný v úvodu této recenze. Onen pohled kamery na fotogenické městské krajiny je podobný oku modernistického plánovače: „božské oko" i oko kamery hledí na krásné dynamické obrazy, na symfonii ladně pravidelných pohybů vozů či hru neonů.
Lidský rozměr je dokument, který je ve své současné podobě docela poučný, poměrně zábavný a nutí k zamyšlení. Pokud by ale zahrnul i města uvedená v předchozím odstavci, byl by nepochybně dokonce strhující. Takhle se v první řadě víceméně jedná o Gehlovo self-promo, což jistě zamrzí.
Film udáva ako príklad zdravého mesta pre ľudí európsky spôsob výstavby, konkrétne severské metropoly ako Kodaň alebo talianske mestá, ktoré sú štatistami uvádzané ako najvhodnejšie pre život, mestá propagujúce „kultúru chodca“.
