Hrůzy inkvizice a její řádění jsou prezentovány skrze mučení, jemuž je podrobena žena podezřelá z čarodějnictví; masochistický kněz bičuje sebe sama coby potrestání za nečisté myšlenky o něžném pohlaví, zatímco čarodějnice vaří nápoj lásky pro mladou vdovu, která chce svést muže kléru; a mladá jeptiška posedlá ďáblem se rouhá soše světce. (Scandi)
Pozoruhodný důkaz, že už na začátku dvacátých let chtěla být kinematografie užívána jako manipulativní nástroj k přehnaně subjektivnímu vyjádření a šokováni diváka. Christensen má zmáklý koncept a skvělou výpravu, tudíž některé výjevy a myšlenky neomrzí ani po sto letech, ale přeci jen je to titulkami a ukazovátky přeplácané dokumentární pojetí docela otravné a interpretačně jalové. S odsuzováním inkvizice jsem samozřejmě souhlasil a obdivuji filmařské řemeslo, ale skloubení narativního a explicitně popisného přístupu mi už tolik neimponovalo.
Dost dobrý! Člověk chvilkama neví, zda se má smát nebo ne.... Některé scénky k smíchu svádí, ale člověk si musí hned připomenout, že to tehdy brali zcela vážně a v podstatě se jedná o takový dokument. No a to vyvolá tu hrůzu... Ale mají to moc hezky udělané a některé masky by se neztratily ani v dnešních hororech.
Kostěnou koňskou bytostí, která se potuluje během sabatu, zjevně pohybuje dvojice jevištních rukou, ukrytých pod dekou, která zakrývá její "tělo". V jednom záběru jsou vidět nohy člena štábu, který stojí v čele příšery.
Na obrazovce několikrát proletí stejné čarodějnice. V některých okamžicích se stejná čarodějnice objeví na obrazovce dvakrát najednou.
Mnich vyprázdní svou sklenici s vínem. Když v dalším záběru honí služebnou kolem stolu, je zpola plná.